Státní návštěvy našich nejvyšších politiků

15. červenec 2003

Čeští ústavní činitelé se rozjeli o prázdninách nikoli na dovolené, ale na zahraniční cesty. Předseda Senátu Petr Pithart je tak dočasně nejvyšším ústavním činitelem v zemi. Předseda vlády Vladimír Špidla absolvuje důležitou návštěvu Spojených států amerických. A prezident Václav Klaus zase návštěvu Francie. Je v tom trochu symboliky, i když paradoxní.

Premiér Špidla je ve Washingtonu přijímán na nejvyšší úrovni, což je jistě doklad o tom, že Českou republiku přijímají Spojené státy jako zemi, se kterou mají nejlepší vztahy. Česká republika ostatně splnila vše, co od ní Spojené státy, jako spojence, očekávaly ve svém tažení proti mezinárodnímu terorismu. Vnitropolitické diskuse na toto téma je zase tolik nezajímaly, což explicitně vyjádřil i velvyslanec Spojených států v Praze Stapleton. Česká republika povolila přelety amerických vzdušných sil v irácké válce a do Kuvajtu vyslala protichemickou jednotku. Více se od České republiky neočekávalo.

Na vnitropolitické scéně to byl ovšem problém. Podpora americké vojenské intervence byla mezi veřejností malá, protože velké politické síly to musely reflektovat. Opoziční KSČM to měla nejjednodušší. Jako protizápadní strana a navíc bez odpovědnosti, mohla být proti všemu, co se irácké války týkalo. Opoziční ODS to měla těžší. Deklaruje se jako strana, která prosazuje proamerickou orientaci. Přesto její nejznámější tvář, prezident Klaus, byl ve svých vyjádřeních proti irácké válce tak nediplomatický, že to způsobilo známou kontroverzi s velvyslancem Stapletonem.

A vládní ČSSD to měla nejtěžší. Na jedné straně její politikové ve vysokých funkcích chtěli naplnit své spojenecké závazky, na straně druhé čelili velkému tlaku v členské základně, která byla převážně protiamericky naladěna. Došlo tak k neuvěřitelnému lavírování, kdy se někteří politikové snažili vysvětlit, že Česká republika ve válce na straně Spojených států je a zároveň není. Ostatně největší zásluhu na výrazné angažovanosti v irácké válce měl místopředseda vlády a ministr zahraničí Svoboda, který se ovšem také nevyhnul lavírování a zároveň ostré kritice ze strany opozice za příliš proamerický postoj.

O těchto jemných vnitropolitických nuancích se ovšem jistě v Bílém domě a na jiných místech Spojených států mluvit nebude. Ostatně s lavírováním a vnitropolitickou kritikou mají američtí politikové své zkušenosti. Jisté je, že návštěva potvrdí dobré vztahy České republiky a Spojených států, a tím naváže na politiku bývalého českého prezidenta Václava Havla, který byl ve Washingtonu tradičně dobře přijímán a který obdrží jedno z nejvyšších amerických státních vyznamenání.

Symbolika je jistě i v návštěvě prezidenta Klause ve Francii. Ta totiž patřila k nejtvrdším kritikům americké irácké politiky. Klaus je tedy, v době Špidlovy návštěvy ve Spojených státech, ironicky řečeno, na správném místě. Samozřejmě jde pouze o náhodu, i když paradoxní na ní je, že u pravicového prezidenta Spojených států zastupuje Českou republiku politik, který je považován za přísně levicového politika. Zatímco americká administrativa nijak nespěchá přijmout pravicového Klause, jeho kritika politiky Spojených států není zjevně zapomenuta.

Přesto jsou, možná přece jen přehnané, jízlivé poznámky českého i evropského tisku o tom, jak údajně Klaus se závistí hledí na Špidlu ve Washingtonu. Zde prostě Českou republiku nyní zastupuje vláda, už také proto, že prezidentská návštěva z České republiky tu byla koncem minulého roku, kdy se loučil prezident Havel. A není zase zvykem, aby americký prezident přijímal prezidenta malé středoevropské země tak často.

Václav Klaus samozřejmě nezůstal ani ve Francii jiný a dodal zde velkou dávku své skepse k přílišnému prohlubování evropské integrace. Jsou to jeho obvyklé názory, avšak je otázka, zdali s nimi zastupuje celé české názorové spektrum, což by jako prezident měl. Tím se chová přesně tak, jak občas kritizuje vládní politiky, kteří naopak svou občasnou evropskou vstřícností také zcela nereprezentují celé spektrum. V každém případě obě návštěvy českých politiků jsou reprezentativní a jen dokreslují místo České republiky ve světové politice. Je to místo v rodině demokratických států, kde i stát střední velikosti je dotazován na názor a je brán v potaz.

Spustit audio