Stát není dobrým hospodářem

12. srpen 2003

Kam vkročí Nejvyšší kontrolní úřad, tam zjistí nepořádek. Takto zjednodušeně by se dala hodnotit činnost instituce, která ze zákona zjišťuje, jak se hospodaří se stáním majetkem. Kdo patří k pravidelným čtenářům hodnotících zpráv, už si musel zvyknout, že bez šrámů z kontroly vyjde málokdo. Svědčí to jednak o tom, že kontroloři pracují důkladně, a že se řídí heslem padni komu padni. Zároveň to potvrzuje názor, že stát není dobrým hospodářem a že v džungli různých předpisů a v řadách tisíců úředníků se pořádek hlídá velmi obtížně.

Občas jdou nedostatky na vrub nelogických předpisů a nařízení, právě v konfrontaci s nimi se úředník musí rozhodovat, zda je bude stoprocentně dodržovat a ochromí tím na čas chod instituce, nebo zda je nebude brát úplně vážně, zachová se podle selského rozumu a pomůže tím překlenout dočasnou finanční krizi úřadu, ve kterém má hospodaření na starosti. Samozřejmě riskuje, že po návštěvě kontrolorů bude tento postup označen za chybný a úředník se ocitne na pranýři. Tedy, že se v hodnotící zprávě Nejvyššího kontrolního úřadu objeví vyjádření, že instituce nehospodaří se svěřenými penězi přesně podle předpisů.

Pokud to nebude mediálně zajímavý případ, může mu to být celkem lhostejné. Dozví se o tom maximálně jeho nadřízení a bude na jejich zvážení, jak se zprávou Nejvyššího kontrolního úřadu naloží. Pokud k porušení nějakého nařízení došlo ojediněle a ještě s přimhouřením očí nadřízených, bývá důsledkem prohlášení, že instituce z kontroly vyvodí příslušné závěry, aby se chyby neopakovaly. Touto obecnou frází pak rozruch končí. Samozřejmě kontroloři často přišli na závažnější pochybení, někdy i hraničící s trestnou činností.

Rovněž v těchto případech byly jejich závěry de facto vydány na milost a nemilost příslušných úřadů. Záleželo pouze na nich, jak se k nim postavily. Nejvyšší kontrolní úřad totiž nemá žádné páky, aby tlačil na odstranění zjištěných chyb a potrestal viníky. Samozřejmě, kontroloři mají možnost podat trestní oznámení kvůli podezření ze spáchání trestného činu. Ve složité policejní mašinérii bývá však složité sledovat, co se v dané věci děje a kontroloři nemají prakticky možnost několik let sledovat vývoj těchto případů. Ze strany úřadů pak nebývá zájem pochybení příliš rozmazávat.

Čili čas od času se i nějaký závěr Nejvyššího kontrolního úřadu dostane do médií a na chvíli rozpoutá polemiku. V drtivé většině však nevede k ničemu. Existují také kausy, které z pohledu zjištěných nedostatků nejsou nijak závažné, přesto plní přední strany deníků. K nim by se dal zařadit rozruch kolem špatného hospodaření Kanceláře prezidenta republiky a Správy Pražského hradu za úřadování prezidenta Václava Havla. Kontrola se uskutečnila na přání bývalé hlavy. Jejím smyslem bylo předat čistý stůl. Tedy zjistit, jak se v minulé době na Hradě hospodařilo, aby v dalších letech nedocházelo ke zbytečnému zkreslení.

Výsledkem je zjištění chyb v účetnictví a špatná dokumentace při investičních akcích. Podle bývalého kancléře Ivo Mathé nedošlo k okradení státu. Šlo pouze o pochybení metodické. Podle bývalého kancléře se například těžko eviduje hodnota katedrály Svatého Víta, protože jde o natolik specifickou nemovitost, že nemůže být správně a úplně oceněna. Hůře se už dá hájit zjištění, že některé faktury byly vystavovány bez příslušné dokumentace nebo že docházelo k přeplácení externích zakázek. Zkrátka i na Hradě se nehospodařilo úplně správně.

Pro úplnost je třeba dodat, že v minulosti našel Nejvyšší kontrolní úřad pochybení v hospodaření jak Úřadu vlády, tak i obou komor Parlamentu. V kauze Pražského hradu by zpráva neměla jen tak zapadnout. Svědčí o tom alespoň odchod vedoucího ekonomického odboru Správy Pražského hradu a také tvrzení současného kancléře Weigla, že se odhalenými nedostatky zabývá komise, která případně potrestá další lidi, odpovědné za zjištěná pochybení. Má prý také dojít k ocenění a zdokumentování všech uměleckých předmětů a ke změnám ve struktuře Správy Hradu.

Takže kontrola Nejvyššího kontrolního úřadu může být v tomto případě užitečná. Minimálně v tom, že až bude současná hlava státu předávat svůj úřad nástupci, bude se moci hospodaření Hradu za jeho působení posuzovat od jasně stanovené výchozí čáry. Zkrátka nebude možná výmluva, že jde o nepořádek zaviněný Klausovým předchůdcem. I když osočovat kvůli tomu prezidenty není vůbec na místě. Podobnými věcmi se mají zabývat kancléři a hlavně jejich podřízení.

autor: Petr Hartman
Spustit audio