Stanislav Škoda: Je lepší teď

Vzkázal Kubáncům, že se mohou ubytovávat v hotelích, kam ještě před nedávnem mohli přes vrátného a recepci jen cizinci a vysocí funkcionáři strany. To sice nemá s elektrickým proudem nic společného, ale o to lépe. Zákaz vstupu do hotelů a celých turistických oblastí, jako je například slavné Varadero, označovali totiž někteří Kubánci jako nejhorší formu společenské segregace od zrušení otroctví.

Zbývalo vyřešit jediný problém: Jak se mohou Kubánci v dolarovém hotelu ubytovat, když nesmějí bez povolení nakupovat v cestovní kanceláři? Nakonec to komunisté vymysleli bravurně: občané Kuby mají takzvanou jednotnou cenu, totiž tu, kterou platí cizinci přímo na recepci a je zhruba dvakrát vyšší než v cestovce. Prodávat ubytování ve vlastní zemi ekonomicky zdecimovaným místní občanům dráž než sexuálním a jiným turistům, to dosud nikoho na světě nenapadlo.

Naštěstí je tohle všechno tak strašně odtržené od reality, že to na Kubě kromě zahraničních novinářů nemůže nikoho vážněji rozrušit. Oficiální platy místních lidí jsou stále kolem pětadvaceti dolarů na měsíc. Za jednu noc v hotelu by tedy utratili víc než půlroční příjem, který mimochodem nestačí ani na základní potraviny.

A ti, kterým posílají tvrdou měnu příbuzní z ciziny, si dosud mohli počítače, DVD přehrávače i mikrovlnné trouby nakupovat bez větších problémů od překupníků na černém trhu. Internet je nadále soukromým osobám zapovězen, takže i ten vysněný počítač může často sloužit jen jako psací stroj nebo podobně jako kubánský mobil, ze kterého není možné se skoro nikam dovolat.

Možná to ale jen přesně splnilo svůj účel kvalitně promyšleného propagandistického tahu. Anebo platí, že je Raúl Castro po padesáti letech aparátnického života natolik odtržen od kubánské každodennosti, že mu tyto souvislosti vůbec nedocházejí. A tak zatímco velkoryse povoluje koupě mikrovlnných trub, jeho mladší a progresivnější kolegové z komunistického vedení mluví zcela otevřeně o takzvané vietnamské cestě. Moc strany by zůstala zachována, političtí vězni nechť nadále hnijí v kriminálech, ale uvolnily by se trochu ekonomické vztahy, aby jim měl kdo sypat do stříbrných žlabů, neboli hurá do Hanoje.

Z Hanoje také pochází kluk, který prodává o víkendech v obchodě svých rodičů v Praze v Libni, kam chodím často nakupovat. V rohu nad regálem má vždycky puštěnou televizi a podle všeho ho nejvíc baví české seriály z osmdesátých let. Minulý týden mi pobaveně ukazoval jakýsi film na Nově, kde seděla hrdinka, mladá Dagmar Veškrnová, a další protagonisté za stolem v solidně zařízeném panelákovém bytě a něco oslavovali.

"Dvacet let starý," smál se kluk, který se možná v Hanoji v té době narodil. "Socialismus, hodně masa, pití. Je lepší teď?" ptal se mně a smál se u toho. Je tu teprve krátce a ještě neumí moc česky, anglicky nemluví vůbec, tak mu jen říkám, "teď je svoboda, třeba do Paříže můžu jet kdykoliv, nebo říkat, co si myslím."

Mladý Vietnamec se zase směje, jen nevím, jestli se nesměje mně. Až se naučí česky, což bude nepochybně velmi brzy, proberu s ním různé zákruty "vietnamské cesty" a případné možnosti její aplikace na Kubě. Do té doby nám musí oběma stačit: "Je lepší teď".

Autor je novinář a překladatel