Stanislav Škoda: Co se děje na Kubě?

Tu kubánskou ulici viděli muklové ale jen z policejního auta, které s nimi uhánělo na letiště. Co se vlastně v Havaně stalo?

Padesát dva vězňů najednou, jak to slíbil před necelými dvěma týdny Raúl Castro, Kuba nikdy nepropustila. Sekundanty tohoto aktu náhlého milosrdenství byli vedle katolické církve kubánským komunistům Španělé.

Jejich ministr zahraničí Miguel Ángel Moratinos tak může slavit historicky první úspěch „měkké“ diplomacie Madridu v oblasti lidských práv na Kubě.

Španělská diplomacie totiž jedná s Kubou o propuštění politických vězňů už od roku 2003, kdy došlo k zatčení 75 aktivistů a nezávislých novinářů, a jedná s nimi jaksi „za zády“ EU.

V samotné sedmadvacítce byli Španělé vždy zastánci spolupráce s Kubou a snažili se omezovat sankce, které na ostrov uvalila sedmadvacítka po hromadném zatýkání právě v roce 2003.

Podmínce unie, že komunistický režim propustí politické vězně, se bratři Castrové opakovaně vysmáli, a stejně dosáhli svého. Když se na Kubě v minulosti propouštělo, jednalo se vždy o jednotlivce, u kterých hrozilo, že by kriminál nemuseli přežít. Z původních „75“ z černého jara 2003, propustil režim za posledních sedm let celkem dvacet tři vězňů.

Padesát dva propuštěných je historický unikátní výsledek, který ale lze jen obtížně přičíst jakémusi uvolňování poměrů na samotném ostrově. V nelidských podmínkách tamních kriminálů se až do současné doby nacházelo 167 disidentů, nezávislých novinářů a aktivistů.

Je to souhra více faktorů: Tak především: jestli chce kubánský režim udržet ekonomickou situaci ve své zemi, bez Evropy se neobejde. Hospodářství země se dostává z nejhoršího, ale to jen díky turistice a zahraničním investicím.

Zřejmě proto se Castro poněkud cynicky rozhodl, že mu těch pár vězňů za prohloubení ekonomických vazeb na EU prostě stojí.

Již na jaře pustili kubánští komunisté do oběhu zprávy, že jednají s havanským kardinálem Jaimem Ortegou o tom, že by mohli některé politické přestěhovat do kriminálů blíž jejich rodinám a ty vážně nemocné hospitalizovat.

Tuto náhlou „vstřícnost“ lze snad vysvětlit šokem, který na Kubě i v zahraničí způsobila únorová smrt Orlanda Zapaty Tamaya (42), který držel ve vězení hladovku, i když ho Raúl Castro neváhal označit za obyčejného kriminálníka.

Po Zapatově smrti vyhlásil hladovku i známý disident Guillermo Fariňas, který byl tentokrát rozhodnutý hladovět až do konce. Jeho smrt by vyvolala nepochybně ve světě mnohem větší bouři nevole než smrt téměř neznámého Orlanda Zapaty Tamaya. A to by zájmům režimu také do karet rozhodně nehrálo.

I když je propuštění vězňů zejména pro ně samotné a pro jejich rodiny skvělou zprávou a v případě některých i záchranou zdraví a života, nelze jen tleskat a doufat v celkové uvolnění poměrů a postupný přechod v demokracii.

Na Kubě zůstane ve vězení i po propuštění padesáti dvou osob přes sto politických vězňů. Desítky disidentů, byly uvězněny na základě vykonstruovaných obvinění například z hospodářské kriminality, jako třeba před rokem lékař a disident Darsi Ferrer, jenž prý koupil na černém trhu pytel cementu.

Jeden z vůdců opozice Osvaldo Payá Sardiňas například říká, že k propuštění kubánských politických vězňů musíme přistupovat jako k tomu, když únosce propustí za splnění určitých podmínek rukojmí.

Blogerka Yoani Sánchezová zase napsala, že stejně se Španělům do letadel všichni pronásledování Kubánci nevejdou. A vzápětí položila řečnickou ale docela vtipnou otázku.

A sice: nechtěli by si španělský premiér Zapatero s ministrem Moratinosem odvézt do Madridu raději „je“, tedy bratry Castrovy a ostatní kubánské komunisty? Nepochybně by to vyšlo levněji nejen španělský státní rozpočet.

Autor je novinář a redaktor nakladatelství Paseka