Stane se Erdogan prvním přímo zvoleným prezidentem Turecka?

23. červen 2014

Úřadující turecký premiér Recep Tayyip Erdogan je nejvýraznějším politikem současného Turecka. Od 40. let nepoznala tato země předsedu vlády, který by vydržel ve funkci déle než on.

Za víc než deset let, co je se svou umírněně islamistickou Stranou spravedlnosti a rozvoje AKP u moci, dokázal zemi vnitřně stabilizovat, hospodářsky pozvednout a zviditelnit tak, že se o ní dnes mluví jako o regionální mocnosti s výraznými mezinárodními ambicemi.

Jenže poslední dobou ukazuje Erdogan stále častěji i svou odvrácenou tvář nesmlouvavého autokrata, za což si opakovaně vysloužil kritiku doma i v zahraničí. Může se "všemocný muž na Bosporu" stát v srpnu prvním přímo zvoleným prezidentem Turecka?

Dnešní Turecko se nachází v paradoxní situaci. Na jednu stranu mu bezmála dvanáct let vlády jedné strany přineslo dlouho nepoznanou stabilitu a hospodářský růst, v posledním roce ale také nebývalou vlnu protivládních protestů. Zvuk policejních sirén, vodních děl a vystřelených patron se slzným plynem, kterými policie demonstranty rozhání, se pomalu ale jistě stává v ulicích tureckých měst pravidelnou kulisou.

Šéf vládní Strany spravedlnosti a rozvoje AKP Recep Tayyip Erdogan v tom nevidí nic menšího než spiknutí temných sil a protistátních živlů. Premiér Erdogan nejde pro ostré slovo daleko. To není jediný důvod, proč je tento nejvýraznější turecký politik současnosti stále více vnímán jako kontroverzní a polarizující osobnost. Nejen v zahraničí, odkud zaznívá kritika i z oficiálních míst, ale především v samotném Turecku.

Sídlem vlády je sice už od vyhlášení republiky Ankara, v Turecku ale není důležitější město než Istanbul. Žije tu přibližně pětina z bezmála 80 milionové turecké populace a také vše podstatné kolem byznysu a politiky se odehrává v tomto městě rozkročeném mezi Evropou a Asií.

Nikoli náhodou se právě tady otevřela před dvaceti lety Recepu Tayyipu Erdoganovi, tehdejšímu istanbulskému starostovi, cesta do nejvyšších pater turecké politiky. V roce 2002 jím založená, umírněně islamistická Strana spravedlnosti a rozvoje drtivě zvítězila v parlamentních volbách a Erdogan se stal ministerským předsedou. Zůstává jím i více než jedenáct let poté s podporou bezmála 50 procent voličů. Jenže ta druhá polovina mu dnes skoro nemůže přijít na jméno. Poprvé o sobě nespokojenci dali výrazně vědět kde jinde, než v Istanbulu.

Na počátku protestů stál avizovaný záměr vlády zrušit park a postavit na jeho místě repliku vojenských kasáren z dob Osmanské říše, která by sloužila jako nákupní centrum a luxusní rezidence. Když pokojný protest skupinky ochránců přírody rozehnala policie, přišli je solidárně podpořit další - už nejen ekologičtí - aktivisté, kteří se svolali přes sociální sítě.

Turecko, Istanbul. Ilustrační foto

Byl mezi nimi i Ali Bolat, který se živí jako redaktor v nakladatelství a sám už napsal šest knih, z toho tu poslední letos - právě o protestech v parku Gezi. Její titul Braňte lásku je příznačně uvozen hashtagem ve stylu twitterových hesel, kterými se odpůrci vlády mobilizovali.

"Měl jsem hodně důvodů. Protože Turecko není svobodné. Média nejsou svobodná, televize ani vydavatelé nejsou svobodní poté, co k moci přišla AKP. Mluví do všeho - včetně toho, jak máme žít," říká Ali a vzápětí dodává: „Říkají nám, že pít alkohol je špatné, protože jsme muslimové. Že kouření je špatné stejně jako spousta dalších věcí - například být gay."

Protest v parku Gezi tak k původní ekologické agendě rychle přibral obhajobu občanských práv a svobod, z jejichž plíživého omezování kritici Erdoganovu vládu obviňují. Nejen podle novináře Ergina Havy z nezávislého deníku Zaman se tím začala psát nová kapitola moderních tureckých dějin: „Něco takového Turecko nezažilo. To, že by se spojili lidé z naprosto rozdílných prostředí a přišli společně vyjádřit frustrace z této vlády. Erdogan má silnou podporu u zbožného venkovského obyvatelstva střední Anatolie, ale ve velkých městech, jako je Istanbul, Ankara nebo Izmir se lidé nebáli vyjádřit svou nespokojenost. To je pro demokracii dobré.“

Sám premiér Erdogan byl ale jiného názoru - a dal to najevo hned zkraje protestů, když demonstranty počastoval několika nevybíravými výrazy: "Nenecháme se odradit hrstkou rabující chátry, která vyšla na náměstí a provokuje naše spoluobčany dezinformacemi. Tento národ nám dal svůj hlas, abychom oprášili zašlou slávu naší země. Pokud se rozhodneme někde postavit mešitu, nebudu kvůli tomu žádat o svolení parlamentní opozici a už vůbec ne nějakou pouliční sebranku."

Erdogan použil pro demonstranty domněle urážlivý výraz çapulcu - tedy cosi jako rabující spodina. Nemohl však tušit, že ti si ho hrdě přivlastní, dají mu nový význam a dokonce jím obohatí moderní angličtinu. Termín chapulling se ujal jako synonymum boje proti omezování práv - pochopitelně za přispění kreativců na sociálních sítích: "Samozřejmě, že jsme hrdí na to, když nás někdo tituluje tím slovem. Je lepší být çapulcu než ovce," směje se Ali.

Celý protest měl loni spíše neveselý konec, jak připomíná Fatih Ceran z istanbulské Nadace novinářů a spisovatelů: „Celé to zpočátku probíhalo pokojně. Někteří akademici v tom spatřují začátek postmoderní éry v Turecku, kdy se lidé dokážou organizovat sami bez předem daných vedoucích struktur. Pak jednou ráno přišel brutální zásah. Policisté začali demonstranty bezhlavě mlátit, zapalovat jim deky a stany, a stříkat jim do očí slzný plyn.“

Šlo o pokojný protest omezený na jediné místo, policie neměla důvod zasahovat. Po několika dnech premiér Erdogan přiznal, že příkaz k zásahu dal policejnímu šéfovi on sám. Obešel tak ministra vnitra i istanbulského guvernéra. Policejní brutalita při rozhánění protestů s víc než desítkou obětí na životech a tisícovkou zraněných řadu lidí vyděsila, ve ztrátu voličských preferencí AKP ale nevyústila.

Recep Tayyip Erdogan

Mnozí čekali, že to voliči Erdoganovi v následujících volbách spočítají, AKP ale komunální volby na konci března znovu ovládla se ziskem téměř 43 procent hlasů. Politolog Savaş Genç z Fatihovy univerzity v Istanbulu pro to má jednoduché vysvětlení: „Turecká společnost netouží po diktátorovi či autoritativním lídrovi. Podporují ho proto, že je úspěšný. Já jsem ho ze začátku také podporoval, protože demokratizoval systém, omezoval moc armády, prováděl reformy požadované Evropskou unií. Teď ho lidi volí proto, že nemají žádnou alternativu a proto, že je ekonomicky úspěšný.“

Tendence k neustálému posilování role vlády i tam, kde nemá ve funkční demokracii exekutiva co dělat, přivolává na Turecko kritiku ze zahraničí. Kvůli snahám Erdoganovy vlády kontrolovat média letos mezinárodní organizace Freedom House, která monitoruje stav dodržování občanských práv a svobod na celém světě, přesunula Turecko ve výročním hodnocení svobody tisku z kategorie částečně svobodných zemí do nejhorší kategorie nesvobodných států.

Turecká vláda kritiku odmítla a označila Freedom House za nástroj židovské lobby. Stejnou taktiku ostatně uplatňuje i proti svým domácím kritikům, jak potvrzuje Fatih Ceran: „Dokonce ani v 70. letech, kdy se lidé byli schopní zabíjet jen kvůli ideologickým sporům, se vůdci znesvářených táborů nepřestali oslovovat pane. Tak nenávistnou politickou rétoriku, která protivníka doslova dehumanizuje, jsme tu ještě neměli. Kdokoli, kdo nepodporuje AKP, je najednou potenciální zrádce, není vlastenecký, není muslim.“

Ergin Hava z deníku Zaman má se zásahy kabinetu do svobody médií své zkušenosti, upozorňuje ale, že problém je mnohem větší: „Vláda stále více inklinuje k posilování kontroly nad médii, ale i nad dalšími oblastmi a sektory v Turecku včetně institucí, které musí z podstaty věci zůstat nezávislé, jako je centrální banka nebo soudnictví.“

I z toho důvodu Erdoganovi odpůrci s obavami hledí k blížícím se srpnovým prezidentským volbám, v nichž si budou poprvé vybírat hlavu státu přímo turečtí voliči. Premiér je považován za favorita a málokdo z jeho kritiků věří tomu, že bude v nové roli respektovat nadstranickost své funkce.

To, že se stane prezidentem, je důležité z toho důvodu, že bude moci jmenovat své lidi do některých významných funkcí jako jsou členové Ústavního soudu. To je dnes prakticky jediný orgán v Turecku, který ještě dokáže hájit svobody a demokracii.

autoři: pav , sch
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.