Stále totéž: "Seznamy"

Vnímám to opačně. Jako katarzi, čili očistu. Nevhodný kandidát to nakonec vzdal. Pravda, dalo to fušku.

Aféra znovu rozvířila téma agentů, rezidentů atd., které je neuralgickým bodem (neboli kuřím okem) i jiných postkomunistických zemí. Slovenska, Maďarska, východních spolkových zemí Německa i našeho Česka. - Téma má dvojí rozměr. Je objektivně významné, ale také umí zaujmout - a veřejnost na čas zpozorní. Stále častěji si všímám, že jeho mediální zpracování - jinak nám totiž předkládáno není - je nepoctivou hrou. Zmínil jsem se o tom v tomto pořadu už vícekrát. Ale skandalizující strategie médií je stále táž, a proto mi nezbývá, než se opakovat a zase opakovat.

Medializované téma tzv. lidí na seznamu je tématem zástupným. Dokáže zakrýt nebo obejít jiné téma, důležitější, ale obtížněji uchopitelné a navíc společensky neobjednané, neboť nepříjemné. Totiž chování veřejnosti jako celku (veřejnosti české, slovenské, polské, maďarské) v podmínkách komunistické totalitní diktatury. Kdo asi tak může mít zájem (kromě pár pamětníků) o analýzu této adaptivní symbiózy, na niž přistoupily miliony s pocitem, že jim nic jiného nezbývá, protože byly přesvědčeny, že se konce diktatury nedožijí?

Ale i ta většina nepřiznaně cítí, že to v pořádku asi nebylo. Je to nemilé morálně-psychologické téma. Proto se už raději nezabývejme tím, jakou úlitbu bylo nutno přinést, aby člověk dostal děti na školu, získal byt, obstál v zaměstnání, zajistil si postup nebo i jen cestovní doložku. Zamést to pod koberec ale tak úplně nejde. Dobrá, vyřiďme si to tedy na něčem, co se nás, té většiny, tolik netýká. A to jsou ti "na seznamu". Vida, ujalo se to, i média na to zabrala. Je pozoruhodné, že strůjcové těch jednotlivých smutných příběhů, ale i celé té dusné atmosféry, ti estébáci, kádrováci, aparátníci, uliční důvěrníci, ale i zbabělí rodiče a poddajní kantoři atd., se mediálním tématem nestali.

Není bez významu, že pilnými včeličkami našich médií jsou vesměs dámy a pánové, kteří byli tenkrát ještě dětmi. Chybí jim potřebná tázavost. Proto předkládají bez zábran zapeklité téma v atraktivní, ale zjednodušené podobě, aniž si uvědomují, že vytvářejí virtuální neboli fiktivní realitu.

Notoricky se zapomíná, že "ti na seznamu" jsou množinou velmi různorodou. Někdo se přihlásil sám, někdo přistoupil na dohodu "něco za něco", někdo svolil po vydírání, které mělo nestejnou intenzitu. Někdy to bylo jako přiznání na mučidlech. Někdo se po naverbování ochotně činil, jiný byl méně ochotný, další to mařil, takže ho po čase odepsali. Některým odepsaným dali estébáci znát svou nelibost velmi důrazně. Házet ty "na seznamu" do jednoho pytle je prostě neodpustitelný šlendrián. To, že se tam ocitli, nás opravňuje k jedinému: vyptat se jich, jak to bylo.

Osud těch lidí byl často dramatem oběti i pachatele v jedné osobě. Kdo je chce pochopit, měl by si představovat sebe sama v obdobné situaci. Toto empatické rozumění je čumilovi cizí. Tím čumilem je často i novinář. Pár lidí "na seznamu" vydalo počet ze svého selhání veřejně. Řekli: "Byl jsem hloupý, byl jsem zbabělý". Přesto si nepomohli, ódium hanby jim zůstalo. - V jedněch novinách (už nevím, v kterých) prohlásil jistý mladý polistopadový aktivista, že Charta 77 byla prošpikována agenty StB. Zpochybnil tak jednou větou význam této iniciativy, který se m nehodil do krámu. Jistý náš televizní reportér nedávno prohlásil, že se polská církev neočistila od agentů ve vlastních řadách. Ponechal stranou fakt, že to byl polský disent, který zahájil proces rozkladu sovětského bloku, a že mu sílu dodávala právě polská církev, obojí za cenu obětí. Těm už média takovou pozornost nevěnují; možná proto, že ani veřejnost nezajímají.

Snadno tak může vzniknout pocit, že mechanismus totalitního režimu číslo jedna představují - "agenti", protože o jiných se nemluví. Zástupnost tématu, ve své podstatě okrajového, funguje.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .