Stále méně lidí chodí do kostela...

Věřící nemusí být nutně příslušníkem některé z církví. A člen církve nemusí být pravidelným návštěvníkem jejích bohoslužeb. Výsledky průzkumu však podporují hypotézu, že v naší zemi věřících (u nás tedy křesťanů) ubývá. Říká se přece o nás, že jsme nejbezbožnějším národem Evropy a říkáme to občas o sobě i my sami.

Vysvětlení je na pohled prosté: věřící se vyskytují hlavně ve vyšších věkových skupinách, které vymírají, aniž by ti mladší jejich víru převzali. Je to trend, patrný v celé západní civilizaci. Někde je výrazný, jinde méně, ale zřetelný je všude.

Ústup křesťanství možná potěší marxistické i nemarxistické materialisty, levicové liberály a agnostiky. Lze se však ptát, je-li to opravdu tak potěšitelná skutečnost, zejména když si uvědomíme, co všechno se z našeho společenského vědomí vytrácí.

Když se před pár lety zeptali analytického filozofa Josefa Bocheňského na příčiny ústupu religiozity, exaktně uvažující starý pán odpověděl: "To je prosté. Náboženství nabízí odpovědi na otázky, které si lidé přestali klást." - Ano, některé otázky si už lidé nekladou. Kladou si jiné. Jaké? Takové, které se týkají jejich hmotné zajištěnosti, zdraví a seberealizace (čímž je míněna kariéra a náplň volného času). Tedy otázky kvality jejich života. Dodejme: života pozemského, neboť s jiným se nepočítá. O kvalitu života příštích generací ale starost nemají.

Jiná známá filozofka, Hanna Arendtová, žačka Husserlova, to vyjádřila ještě úderněji a vystihla tím i důsledky (cituji): "Snad nic tak neodlišuje současné masy od minulých staletí, jako ztráta víry v Poslední soud: ti nejhorší se přestali bát a ti nejlepší ztratili naději."

Ve veřejném mínění sílí názor, že náboženství je opiem lidu a církve jsou instituce, které se tím po staletí živily. Proto zaslouženě zanikají. Tuto pověst získává v každé zemi především církev většinová. Ve skandinávských zemích jsou to církve reformační, ve Velké Británii anglikánská, u nás a jinde katolická. - S rozpory, trampotami a tragediemi všedního života si nejvíc "zadává" právě ta většinová církev, která se tak snadno stává reprezentantkou všeho, co je na náboženství problematické. Ta katolická má u nás pověst zvláště nevalnou. Je zajímavé, že celé dvě generace s ní měly u nás jedinou reálnou zkušenost jakožto s církví pronásledovanou. Na její nevalné pověsti se tím nic nezměnilo. Je vidět, že to nebudou jen racionální důvody, které vedou k jejímu ústupu ze scény.

Zapomíná se, že církve vytvořily základ naší civilizace. Že chorál, katedrála a univerzita jsou původně křesťanskými výtvory. Že náboženství - nejen u nás, ale kdekoli - plní (respektive plnilo) významnou funkci, neboť pěstuje smysl pro přesah, cizím slovem "transcendenci". Zapomíná se na to snadno, protože spolu s religiozitou je na ústupu další lidský kulturní výtvor - vzdělanost. Na ústupu jsou i další "věci". Například šetrný vztah k přírodě; je vytlačován kořistnictvím. Úcta k druhému člověku; je zaměňována prospěchářstvím a pocitem zaměnitelnosti kohokoli kýmkoli. Mění se mezigenerační vztahy, neboť malé děti i staří rodiče jsou stále více na obtíž. Věřící nejsou jediní, jichž ubývá, vždyť celá Evropa se přibližuje demografickému kolapsu. Statistika návštěvnosti bohoslužeb je jen velmi dílčím ukazatelem rozsáhlé kulturně společenské změny, která vůbec není potěšitelná. Spíše by měla být důvodem zamyšlení - a starosti.