Sta let by se letos dožil Ota Rambousek, český Rambo, jak ho nazývali bratři Mašíni. Jejich příběh vyprávěl v knize Jenom ne strach
Před sto lety se narodil spisovatel Otakar Rambousek, autor prvního literárního vyprávění příběhu bratrů Mašínů „Jenom ne strach“. Sám autor prožil obrovská životní dramata: bojoval za Pražského povstání s jednotkami SS přímo v budově rozhlasu. Po roce 1948 se stal špionem a vybudoval podle hodnocení Státní bezpečnosti „dokonalou špionážní síť“. Ota Rambousek zemřel v roce 2010 v 87 letech.
Audiovzpomínky Otakara Rambouska zaznamenali lidé z neziskové organizace Post Bellum pro projekt Paměť národa. Redakce je financována především z příspěvků Klubu přátel Paměti národa. Přijměte pozvání i Vy. Jak na to naleznete zde.
Otakar Rambousek se narodil 21. ledna 1923 v Praze. Tatínek legionář, člen Sokola, povoláním klempíř a instalatér, pracoval jako soukromý živnostník. Ota po obecné škole odmítl pokračovat ve studiu, protože chtěl tátovi v rodinné firmě pomáhat, vyučil se také instalatérem.
V bombardovaném Berlíně to vypadalo jako při soudném dni
Za protektorátu obdržel dvacetiletý řemeslník Ota Rambousek povolání na nucené práce do říše, tzv. Totaleinsatz. Odcestoval s tisíci dalšími vlakem 27. dubna 1942 do Berlína. Přidělen byl k německé firmě Karl Braun. Čekal ho pracovní tábor: dřevěné baráky bývalých kasáren, společné umývárny, záchody a místnosti pro 50 nocležníků.
Dostal bednu nářadí, poukázky na stravu, která se vydávala jednou denně po příchodu z práce: čtvrtka chleba a dvoudeková kostička margarínu a kolečko vodnatého salámu jakožto oběd pro příští den.
Rambousek vypráví o výsadním postavení řemeslníků z Čech: „Poláci museli nosit modrou nášivku na hadrech Ost – východ, bílá písmena na modrém poli. My měli výsadu, že jsme nic podobného neměli... Rusové byli zajatci. Smrděli, chudáci, v roztrhaných vojenských hadrech tak, jak je chytili. Chodili v útvarech a měli své zajatecké tábory. Čili my jsme byli šlechta,“ popisuje Rambousek, který zažil několik leteckých útoků na Berlín.
Ten největší zničil celé městské čtvrti: „Vy mně můžete být ukradení, tady jde o kejhák... Všechno se rozpadalo. Denní nálety, to si nedovedete představit, to bylo jako soudnej den. Vypadalo to jako v pekle. Celé berlínské čtvrti hořely,“ vypráví Rambousek.
Dne 3. února 1945 se nad Berlínem objevilo skoro tisíc amerických bombardérů B-17. Svrhly přes dva tisíce tun leteckých pum. Během náletu zemřelo zhruba 22 tisíc lidí. Jedná se o jeden z nejničivějších útoků 2. světové války.
Falšoval dovolenou a uplatil lékaře
Rambouskovi se podařilo tak jako mnohým jiným z nuceného nasazení utéci. Zfalšoval razítko, ukradl hlavičkový papír továrny Braun při úklidu v kanceláři mistra dílny a napsal si potvrzení o dovolené. Z berlínského lágru se většinou pěšky dostal až do Prahy. Uplatil lékaře a získal potvrzení, že trpí srdeční vadou. Na pracovním úřadě mu následně přidělili fyzicky méně náročné místo zámečníka v barrandovských filmových ateliérech.
Ota Rambousek vyslyšel 5. května 1945 naléhavé volání rozhlasu: „Voláme všechny Čechy! Přijďte nám ihned na pomoc! Esesáci zde vraždí české lidi!“ V Rumunské ulici čekali lidé na zbraně, vypráví Rambousek, vznikly tu dvě skupinky – vojáci a nevojáci.
Dva policejní vozy zabrané na stanici v Bartolomějské přivezly 33 pušek, dva automaty, střelivo a dvě bedny granátů. Nevoják Rambousek se i přesto dostal na korbu policejního náklaďáku k ostatním, protože mu dali do ruky jako nosiči bednu s granáty. Zmocnil pušky, policejní karabiny.
Zbraň mu ale zase zabavil jiný bojovník se slovy: „Naval sem tu břízu!“ V Balbínově ulici zastavili. Onomu spolubojovníku došla odvaha a se slovy: „Tady jde o kejhák, mám doma haranty a nikdo mi nic nedá!,“ přenechal Rambouskovi pušku a utekl.
Tekly proudy krve
Ulicí zněly výstřely z Vinohradské. „Ulice byla plná lidí. Utkali se tam naši lidé s Němci, které tam přihnali z Tabákové režie. Na sto ženských a mužských, civilů, Němců, kteří tam pracovali. Hnali je dolů z Balbínky na Vinohradskou… Proudy krve tekly při chodníku do kanálu,“ popisuje Rambousek, který spolu se třemi kamarády vlezl do starého dvoupatrového domu sousedícího s rozhlasem. Přes střechy se dostali do budovy.
Postupně procházeli jedno patro po druhém. Mezitím se esesáci, co odpoledne 5. května obsadili rozhlas, začali stahovat a kolem 18:00 hodiny kapitulovali. Povstalcům se nevzdali, odjeli přistaveným autobusem. Podle Rambouska v celém rozhlase po skončení bojů ležel jen jediný mrtvý na lavici v přízemí u tzv. ladírny.
Jednalo se o českého četníka s přilbou a kabátem. Jiná situace byla na ulici na Vinohradské, kde ležely desítky mrtvých. Byli to lidé, kteří běželi na pomoc rozhlasu a šli hlavním vchodem z Vinohradské: „V hale, kde se nacházel pult šatny, si Němci postavili lehký kulomet a tím stříleli přímo do hlavního vchodu,“ popisuje Rambousek.
Následující dny Rambousek sloužil jako tzv. spojka při velitelství Bartoš. To sídlilo v leteckém krytu v Bartolomějské ulici. Seznámil se tu například s jedním z velitelů povstání generálem Karlem Kutlvašerem, později v 50. letech se znovu potkali, ovšem jako političtí vězni v Leopoldově a na Mírově.
„Ať žije vinohradskej tunel!“ zvolal parašutista na šibenici jako poslední slova
Během Pražského povstání potkal Ota Rambousek známého, který pracoval v tzv. Aktualitách, zpravodajském filmu. Rambousek přijal jeho nabídku osvětlovače. Už 11. května se hlásil do nového zaměstnání.
Za pár dní osvětloval projevy státníků, ale i popravy nacistických kolaborantů a německých velitelů, ale i československých parašutistů, kteří zradili: „Jeden případ zvláštního cynismu utkvěl v paměti. Zrádci Čurda a Gerik. Bývalí parašutisté shození do protektorátu skončili jako spolupracovníci gestapa. Čurda se nijak pod šibenicí neprojevil. Gerik propadl jakési zoufalé a sžíravé ironii. Když mu na prsa stáhli řemen a táhli ho vzhůru, posměšně řekl: ‚Pánové, jde vám to šíf!‘ A s oprátkou na krku stačil zvolat: ‚Ať žije vinohradskej tunel!‘,“ píše Rambousek v knize Paměti Lichoběžníka.
V příštích Příbězích 20. století budeme ve vyprávění Oty Rambouska pokračovat. Po roce 1948 se stal tzv. „agentem chodcem“. Přecházel západní hranice, organizoval odbojovou skupinu. Před Vánoci 1949 ho zatkla StB a odseděl si 15 let vězení. Estébáci o něm do spisů napsali: „Jedná se o výjimečně nebezpečného agenta, který tady v Československu vybudoval dokonalou špionážní síť..“ Do USA Ota Rambousek utekl po sovětské okupaci v roce 1968.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
