Spor o hobita
Objev kostry maličké pravěké ženy na indonéském ostrově Flores vzrušil v loňském roce celý svět. Zároveň odstartoval i nekonečnou sérii sporů. Další objevy z floreské jeskyně Liang Bua zřejmě vyřešily mnohé z vědeckých záhad. Spory mezi vědci ale jen rozdmýchaly.
"Myslím, že v Liang Bua už pracovat nebudeme," posteskl si vedoucí australského archeologického týmu Michael Moorwood redaktorům týdeníku Nature. "Nebudeme tu pokračovat v práci ani letos, ani v budoucnu," dodal s netajenou hořkostí.
Mocné nánosy usazenin pod skalním převisem Liang Bua na ostrově Flores vydaly ostatky metr vysoké ženy, která tu žila před 18 000 lety. Měla objem mozkovny srovnatelný s dnešními šimpanzy, ale nástroje i kosti zvěře nesoucí stopy po řezech kamenného ostří jasně dokazovaly, že "hobiti" z Liang Bua byli překvapivě chytří a zruční. Byli to lidé se vším všudy a označení Homo floresiensis čili člověk floreský si plně zaslouží.
Michael Moorwood a jeho australští i indonéští spolupracovníci došli k závěru, že se "hobiti" vyvinuli v izolaci ostrova Flores z mnohem větších lidí druhu Homo erectus, kteří přišli na indonéské souostroví před bezmála dvěma miliony roků. Na Floresu vládlo dusné teplé klima, rostly tu neproniknutelné pralesy a zároveň tu nežily velké šelmy. To všechno upřednostňovalo u pravěkých lidí menší vzrůst. Drobní lidé se v horku tolik nepřehřívali, snáze proklouzli bujnou vegetací. O tom, že se jim tato adaptace osvědčila, jasně vypovídá skutečnost, že žili na ostrově Flores desetitisíce let. Těžko říci, kdy vymřeli. Někteří vědci čerpají z domorodých pověstí o tajemném pralesním tvorovi Ebu Gogo naději, že potomci člověka floreského mohou žít v přítmí indonéské džungle dodnes.
Objev člověka floreského odhalil jednu z nejpřekvapivějších kapitol lidské historie. Ta bohužel odporuje teoriím, jejichž rozvoji věnoval celou svou profesionální kariéru nestor indonéských archeologů Teuku Jacob. Aktivní účastník protijaponského odboje za druhé světové války a boje za nezávislost Indonésie na Nizozemí zaujímá v indonéské archeologii výsadní postavení. Zároveň má dveře dokořán i u nejvyšších politických představitelů země. Vládne indonéské archeologii tvrdou rukou. Nevidí rád, když se mladí příliš derou dopředu, rozvíjejí vlastní plány na výzkum a inklinují ke konkurenčním teoriím. Teuku Jacob není dvakrát nakloněn ani práci zahraničních týmů, protože v tom vidí pokračování politiky koloniálních velmocí.
Objev floreského člověka prohlásil Teuku Jacob za omyl. Podle něj vyzvedli archeologové z nánosů pod převisem Liang Bua ostatky člověka druhu Homo sapiens postiženého dědičným defektem označovaným jako mikrocefalie. Zároveň si Jacob vyžádal od objevitelů i nejdůležitější kosti z "hobita". Zdržely se v jeho laboratořích celé čtyři měsíce a vrátily se v zuboženém stavu. Čelist, které chybí brada a která tak představuje klíčový důkaz o tom, že nepatřila člověku Homo sapiens, se vrátila rozlomená a neodborně slepená právě v oblasti brady. Pánev, nesoucí další důležité znaky, dopadla ještě hůř. Moorwood ji dostal zpět rozdrobenou na více než sto kousků. Teuku Jacob tvrdí, že jeho tým kosti nepoškodil a že k jejich polámání muselo dojít během přepravy poštou. Zároveň se nechal slyšet, že na kostech neobjevil nic, co by dokazovalo existenci člověka druhu Homo floresiensis. Nedávno publikoval Moorwoodův tým výsledky dalších vykopávek z Liang Bua. Našel ostatky přinejmenším devíti dalších "hobitů". Tito lidé tu žili určitě v rozmezí tří tisíciletí. Tím teorie o "hobitech" jako lidech stižených mikrocefalií padá. Populace těžce postižená dědičným defektem se nikde neudrží tak dlouho. Navíc proporce koster, například velmi dlouhé pažní kosti nebo tvar čelisti, neodpovídají tvaru těla lidí Homo sapiens, ať už jsou postiženi mikrocefalii nebo nejsou.
A co na to Teuku Jacob? Mlčí. Ale zcela jistě nezůstává v nečinnosti. Naznačuje to fakt, že indonéští členové Moorwoodova týmu zatím nesebrali odvahu požádat o další povolení k vykopávkám v Liang Bua. Strach z Teuku Jacoba a jeho vlivných známých je příliš silný.