Společný kandidát

O všech dosavadních kandidátech lze říct, že by práci prezidenta zvládli, problém ovšem nebyl v jejich schopnostech, veřejné oblibě, či reputaci. Všichni doplatili na to, že nezískali potřebný počet hlasů, a to mělo pokaždé stejnou příčinu. Strany místo hledání kandidáta společného nominovaly kandidáta svého, aniž by měly reálnou naději získat pro něj u jiných stran podporu.

Hlavním důvodem této situace byl experiment sociálních demokratů se stranickým referendem, jehož vítěz se odmítl účastnit první volby a navíc byl nepřijatelný jak pro opozici, tak pro koaliční partnery a nakonec i pro mnoho sociálních demokratů. Ve snaze dodržet slib daný občanům v souvislosti s pokusným referendem, tak nejsilnější parlamentní strana dvakrát přišla do parlamentu s kandidátem, který vypadl hned v prvním kole, a pak zablokovala volbu kohokoli jiného.

Při tajné volbě nelze vyloučit, že budeme podobného scénáře svědky i v pátek. Pokud ovšem sociální demokraté i do třetice využijí prezidentské volby ke svému vnitrostranickému zápasu, musí počítat s nelibostí veřejnosti, kterou již nyní signalizuje pokles volebních preferencí. Dlouhodobá zkušenost ukazuje, že občan nevěří stranám, které jsou zmítány vnitřními spory. Vnitrostranické spory ovšem k naší politice patří, politici pro ně mají zvláštní slabost, takové vítězství vnitřní jim stojí i za příští prohrané volby. Jan Sokol zkrátka nemá nic jisté.