Spojené státy v roce 2007

Ve stejné době před rokem vedoucí velmoc světa stála před množstvím osudových protivenství, která z letošního roku slibovala učinit hotové peklo. Popularita Ameriky ve světě nezadržitelně klesala, ochaboval i její politický vliv. Výhrady mnoha evropských zemí k iráckému tažení prezidenta Bushe vedly k celkovému oslabení transatlantického spojenectví. Těžké pochybnosti vyvolávala samotná akceschopnost NATO tváří v tvář hrozbám mezinárodního terorismu. V Latinské Americe se formovala mohutná fronta protiamerického odporu v čele s venezuelským prezidentem Hugo Chávezem, který nově vznikajícímu společenskému řádu vtiskl chytlavý název "socialismus 21. století". Zdálo se otázkou času, než do této léčky spadnou zbývající pragmatické latino-americké režimy.

Situace na iráckých bojištích se vyvíjela od deseti k pěti. Mnohaleté vojenské úsilí leželo v troskách, nejenže se nedařilo nastolit v zemi demokratické poměry, což bylo původním ambiciózním cílem invaze - v nedohlednu byla prostá stabilizace a pacifikace vzpurných provincií, bez nichž nebylo myslitelné ani politické řešení komplikovaného zauzlení. Optimisté v expertním společenství se domnívali, že občanská válka je na spadnutí, pesimisté věřili, že již dávno zuří. Stále více Američanů se vracelo domů v zinkových rakvích.

V národním vrcholila krize rizikových hypotečních úvěrů, která bezprostředně ohrožovala bankovnictví a stavebnictví a hrozila strhnout s sebou do recese celou ekonomiku. Dolar chřadnul a ztrácel své postavení světové rezervní měny. Nic nepředpovídalo brzký zvrat, a když demokratičtí odpůrci prezidenta ovládli Kongres, těšili se na to, jak po celý rok budou vládě ztrpčovat život a dovedou ji k volbám ve stavu hluboké paralýzy. A najednou jako kdyby někdo zařadil zpátečku. V rozhodujících evropských zemích se k moci dostali mladší a konzervativnější politici, mnohem proameričtější než jejich předchůdci. Už ani evropští socialisté, jako třeba španělský premiér Zapatero, více nedefinují svou zahraniční politiku prizmatem vztahu ke Spojeným státům. Latino-američtí revolucionáři prožívají svou krušnou hodinu: Venezuela odmítla Chávezovy vize, Morálesovi se Bolívie drolí pod rukama. Ani Kuba už není, co bývávala a čím méně ji ovládá umírající Fidel, tím slabší je její revoluční nadšení. Nejradikálnější změna se odehrála v Iráku, kde po nástupu nového amerického velitele generála Davida Petreuse došlo k tomu, v co už nikdo nedoufal - ke všeobecné stabilizaci poměrů. Devět z osmnácti iráckých provincií je nyní pod úplnou vojenskou kontrolou irácké vlády. Kmenové domobrany ozbrojené a vycvičené Američany se ukázaly být účinným nástrojem v boji proti irácké odnoži Al Kajdy, dříve zdánlivě neporazitelné. Mučednická smrt očividně již nepřipadá mladým Iráčanům jako lákavá životní perspektiva. Logicky ubylo i obětí mezi americkými vojáky, nyní je jich nejméně od začátku invaze. Ze Sýrie a Jordánska se po tisících vracejí utečenci, do Bagdádu se také vrátila mise OSN, známá svou plachostí.

Hypoteční krize nakonec přece jen nepřerostla ve všeobecnou hospodářskou recesi a nevyvolala ani inflaci, ani stagflaci. Růst americké ekonomiky se nyní drží na úctyhodných čtyřech procentech, což je více než kolik představuje celé oživení v Evropské unii. Nižší než v Evropě zůstává také nezaměstnanost, i přes stálý přísun prácechtivých přistěhovalců. Na tomto nepříliš zoufalém pozadí příjemně vynikla také snaha Bushovy administrativy o nové nastartování blízkovýchodního mírového procesu. Bush se v podstatě pokouší o to, na čem si vylomili zuby mnozí z jeho předchůdců: najít společný jmenovatel palestinských a izraelských zájmů. Úkol to věru není triviální, ale zatím to na nějaký dramatický debakl nevypadá. Není divu, že se v průběhu roku Bushova popularita mezi Američany dostala z nejhoršího - nyní podíl těch, kteří schvalují jeho fungování v Bílém domě, kolísá kolem 40 procent. Naopak, demokraty ovládaný Kongres po celý rok ztrácel na autoritě a podpora jeho činnosti nyní nepřevyšuje 18 procent. Je to nejhorší hodnocení mezi všemi státními institucemi Spojených států. Jinými slovy, nikoli prezident v sedmém roce svého vládnutí, nýbrž Kongres se stal pravou "chromou kachnou" americké politiky.

Již první primárky ve státech Iowa a New Hampshire ukáží, kdo a jak dokázal zúročit vývoj loňského roku. Nezbývá, než těch pár dní počkat.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .