Špidla chce být moderní za každou cenu

Napravo je to podobné - menší strany z vládní koalice žádají, aby státní rozpočet šetřil ještě víc, neměl by se bát sáhnout až do rozpočtů chudých rodin. Pro ODS pak není nutné do Unie vstupovat, protože nám v těch opravdu razantních škrtech může jenom zabránit.

Není tedy divu, že je Špidla premiérem. Reprezentuje hlavní politický proud a nahradit ho někým jiným nebude snadné, ať se o to pokouší ODS či nespokojení kolegové z jeho vlastní strany. A pokud by ho i nahradili, budou muset v jeho politice pokračovat - možná ji trochu upraví, stejně ale budou rozhodovat nejvíc pod vlivem událostí.

Dnešní situace je zkrátka taková, že sociálnědemokratickou politiku reprezentovanou Vladimírem Špidlou nikdo vážně nekritizuje - útočí třeba na vládu, sociální demokracii i premiéra, ale skutečná rizika vládní strategie zůstávají stranou. V čem je tedy podstata premiérova plánu.

Po českém politikovi těchto dnů se určitě chce, aby společnost poznamenanou desítkami let komunismu přivedl do Evropské unie. Špidla se snaží zakázku splnit, o tom není sporu, činí tak ale specifickým způsobem.

Špidla vstoupil do politiky s pověstí radikálního sociálního demokrata. Dnes sice zvyšuje nepřímé daně, privatizuje a hovoří o sociálních škrtech, své názory ale dosud nezměnil. Jen se přizpůsobuje situaci a ideologii následuje v okamžiku, kdy to jenom trochu jde.

Dobrou ilustrací jsou politické názory některých uznávaných poradců. Třeba sociolog Pavel Machonin trvá na tom, že se předlistopadový režim snažil zavést a prosadit rovnost všech občanů. Do značné míry se mu to podařilo, nebylo však správně, že ideál prosazoval násilím. Vznikla tak vládnoucí třída, která se z všeobecné rovnosti přece jen vymykala.

Špidla je přesvědčeným demokratem, o tom nemůže být sporu, rovnost chce tedy prosadit demokratickými prostředky. Komunistický režim byl bohužel rovněž ekonomicky neschopný a zaostal za bohatými státy Zapádu. Nestačí tedy pouze nastolit demokracii, ale také transformovat ekonomiku, aby nastal blahobyt všech.

Je pozoruhodné, jak často Špidla i jeho poradci používají slovo modernizace. Je pro ně synonymem pro ekonomickou reformu, jde ale o trochu jiný pojem. Používal se v druhé polovině minulého století v souvislosti s rozvojem průmyslové společnosti - moderní byly továrny, dálnice, přehrady. Slovo modernizace smiřuje radikální sociální demokraty s tím, že během reformy se ideál rovnosti porušuje. Nelze ale jinak, protože cílem je dovést společnost k lepším zítřkům. Špidla i jeho lidé se přitom od někdejších komunistů liší i tím, že jsou dost poctiví, aby zároveň připomínali, že je nutné stále znovu obnovovat sociální soudržnost společnosti a dávat šanci těm nejchudším. Na to bude dost prostředků, až se dostaneme do společnosti bohatých států Evropské unie.

Proti takovému programu je možná celá řada námitek - stačí připomenout, že radikální levicoví politici budou vždy problémy řešit větším přerozdělováním. Posledním důkazem v případě Špidlovy vlády je koaliční dohoda o zvýšení daně z přidané hodnoty. Zvyšovat se budou, vybraným občanům ale bude vláda vyšší daně kompenzovat speciálními dávkami. Stejným případem je snaha diskriminovat příliš bohaté lidi povinností podávat majetková přiznání. Proti takovým plánům je ovšem možné veřejně argumentovat a bránit jejich prosazení ve sněmovně. Víc na pováženou je samotný výklad skutečnosti, který prostřednictvím jen povrchně kritických médií přebírá od vlády celá společnost. Podivná je hlavně představa, že za komunistů panovala rovnost - oblíbené ekonomické důkazy o stejných příjmech většiny populace jsou nedostačující. Místo ve společnosti totiž neurčovaly peníze, ale politické konexe, které společnost rozčlenily do složitých hierarchií. Policejní režim navíc dbal, aby nikdo ze systému nevypadl.

Vracet tento systém je nebezpečné: jednak se může obnovit jako klientelismus, jednak z něho mnozí lidé odejdou a dostanou se úplně mimo společnost. Obojí se také děje - svědčí o tom vysoká míra korupce i marginalizace celých skupin obyvatelstva, které nedosahují ani na střední vzdělání.Tyto a podobné jevy přitom nejsou chybou státní politiky, ale jejím přirozeným důsledkem. Vychází totiž z pochybné představy, že je možné vládní politikou zavádět něco víc, než rovnost příležitostí a solidaritu mezi různými společenskými skupinami. Nejvíce zhoubná se přitom může ukázat myšlenka modernizace. Podle ní je přece možné obětovat své blaho budoucím generacím a vznešeným myšlenkám. Je ale také možné obětovat cizí blaho. V průměru se to přece vyplatí.

Když se kácí les, létají třísky, takové je hlavní riziko každé politiky, která má za cíl prosadit rovnost podle komunistického receptu. Umožňuje nespravedlivý postup úřadů vůči občanům, naopak brání, aby se uplatnily originální myšlenky. Na práva jednotlivce, ani na jeho nápady přece není ve velkých úkolech dneška nikdo zvědavý.