Špičkový houslista a dirigent podepsal Chartu 77. Pracoval pak jako kotelník, lesní dělník a uklízeč

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Miroslav Jirounek v roce 2015

Komunistický režim si během normalizace vychovával generaci svazáků a pionýrů, kteří se měli stát poslušnými inženýry v národních strojírenských a hutních podnicích. Vedle těchto „uvědomělých“ soudruzi nechtěně vytvořili prostor pro silnou generaci filozofů, teologů, historiků a umělců, kteří se komunistům postavili. Jedním z nich byl houslista a dirigent Miroslav Jirounek.

Miroslav Jirounek se narodil v roce 1955, vyrůstal a dodnes žije v Mladé Boleslavi. Jeho otec, sečtělý intelektuál, obdivovatel Masaryka, od války komunista, do roku 1969 ředitel mladoboleslavské knihovny, měl synův obdiv. Otec se vzdal ředitelského místa a nastoupil do malého antikvariátu v Jablonci poté, co odmítl u normalizačních prověrek lhát o sovětské „bratrské“ pomoci.

Maminka svého syna vedla k šetrnosti a pracovitosti. Za války ve třinácti letech zůstala se svým mladším bratrem sama a opuštěná. Jejího otce, který ukrýval vysílačku, zavraždili nacisté v koncentračním táboře v Buchenwaldu, záhy zemřela i její maminka. Dospívající dívku zachránil zlínský velkopodnikatel Baťa. Přijal jí na zlínskou školu.

Okno ze základní školy E. Beneše

Miroslav Jirounek popisuje jednu ze školních vzpomínek, která působí až poeticky, má však silnou symboliku: sedí v lavici, okusuje tužku a kouká z okna. Pozoruje sovětské vojáky většinou asijského typu, jak cvičí na dvoře kasáren. Vyučování občanky, kterou vede zástupce ředitele, žák Jirounek ignoruje. Možná se mu honí hlavou historické paradoxy. Co by si o tom všem myslel prezident Beneš, po kterém je škola pojmenována a který žádal Sovětský svaz o pomoc v roce 1939, smlouvu o spolupráci se SSSR podepsal v roce 1943, o budoucnosti se Sověty diskutoval v březnu 1945?

Žák Jirounek si o sovětských vojácích myslí to samé, co jeho tatínek. Ředitel, který vyučoval občanskou výchovu, servilně papouškoval všechny nejrůznější propagandistické fráze režimu vyskytující se v Rudém právu a stejné chování vyžadoval i od žáků: „Při občance na mě řval. Kritizoval jsem režim. Není divu, že jsem měl problémy s přijetím na gymnázium,“ vypráví Jirounek, který na základní škole v ostatních předmětech exceloval.

Miroslav Jirounek s dětmi v roce 1985

Talentovaný Jirounek udělal náročné zkoušky na mladoboleslavské gymnázium, ale dlouho nepřicházelo rozhodnutí o přijetí. Oznámení o přijetí – nečekaně a s radostí – obdržel až na konci prázdnin. Nastoupil na školu, kde ovšem vládly ještě horší poměry než na té základní. Strach mezi studenty a učiteli šířil zástupce ředitele: „Nevím, jestli to byl estébák, ale donášel na všechny profesory. Spolužáky, kteří měli dlouhé vlasy, tahal a smýkal jimi. Těm, kteří nosili křížky kolem krku, je strhával. Já jsem se jednoho z těch kluků zastal. Řekl jsem mu, že na to nemá právo, protože je garantována svoboda vyznání. Nevím, kde se to ve mně v sedmnácti vzalo,“ popisuje Miroslav Jirounek situaci kdesi na chodbě školy.

Tento konflikt se odehrál půl roku před maturitou, ředitel ho vyhodil: „Řekl mi, že jsem přeřazen na gymnázium v Mnichově Hradišti. Tam jsem chodil týden a pak se mi tamější ředitel omluvil a řekl mi, že nesmím chodit ani tam. A nemám se vracet ani do Boleslavi.“

Dějepis se naučil od pokuřujícího profesora


Šedesátiletý Jirounek prý sem tam pociťuje chvíle, kdy rekapituluje, vzpomíná a přemýšlí o tom, co prožil. Cítí se šťastný. Jeho pět dětí vystudovalo, všichni jsou úspěšní: „Děti byly jediným argumentem pro emigraci. Ale stále jsem to odkládal. Co bych dnes dělal, kdybych držel hubu a krok? Jsem šťastný, že jsem se jim postavil,“ říká hudebník a někdejší disident Miroslav Jirounek.

Miroslav Jirounek nastoupil jako uklízeč do národního podniku Geodezie. Každý den několikrát během směny chodil pokuřovat se svým bývalým profesorem historie, který mu na dvoře u zamřížovaného okénka přednášel: „Byl to starý komunista, který přežil nacistický koncentrák. V 60. letech býval ředitelem gymnázia, ale když přišel ten normalizační soudruh, dostal padáka. Od něj jsem se naučil víc než kdekoliv v lavici. Prostě to, co mi říkal, jsem si zapamatoval,“ vzpomíná Jirounek.

Kromě uklízení v Geodezii několik hodin denně cvičil na housle. A šlo mu to. Toužil studovat na konzervatoři. S vynikajícím vysvědčením z mladoboleslavské školy zašel na pražské gymnázium W. Piecka, kde ho nechali složit maturitu. Stejně tak „potutelně“ udělal talentové zkoušky na pražskou konzervatoř. Vzhledem k tomu, že neměli jeho kádrové posudky, uchazeč u zkoušek hudebně i odborně exceloval, vzali ho. Po půl roce na konzervatoř doputovalo udání, podle kterého přijali „závadového studenta“. Opět dostal padáka.

Vynikající student, který podle komunistů nestačí na studium

Ředitel konzervatoře uvedl, že neplní povinnosti a nestačí na studium. Opět se bál uvést pravé důvody vyhazovu. To ovšem bylo v přímém rozporu s hodnotícími posudky jeho profesora: „Zařadil se mezi nejlepší žáky oddělení. Je vybaven dobrým hudebním sluchem a přirozenou muzikálností. Je typem analytickým, samostatně uvažujícím a řešícím dané úkoly.“


Vyprávění Miroslava Jirounka zdokumentovali lidé z Post Bellum a žáci Základní školy TGM v Mladé Boleslavi v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Celé pamětníkovo vyprávění najdete v internetové sbírce Paměti národa. Pakliže vám není Post Bellum lhostejné, přijměte jejich pozvání do Klubu přátel Paměti národa.

Miroslav Jirounek se nehodlal vzdát svého snu a obrovského úsilí: „Abyste v hudbě prorazili, musíte cvičit šest až osm hodin. Bez toho to nejde,“ říká Jirounek. Nehodlal se vzdát. Napsal dopis do Ženevy ke komisi OSN pro lidská práva, kopii dopisu zaslal i na československé ministerstvo školství, odkud záhy přišla odpověď, že žák se může vrátit na školu, ale jen na dálkové studium. Školu úspěšně dokončil v roce 1986.

Dirigent, který se převléká v kotelně

Na svůj absolventský koncert kráčel ve fraku, který si na sebe navlékal v kotelně Anežského kláštera v Praze. „Myslím, že jsem si vzal den volno před tím koncertem. Je to svým způsobem typické pro tu tehdejší bláznivou dobu. Nevím, jestli na světě existuje nějaký dirigent, který by vedle studia topil v kotelně. No, možná jo,“ usmívá se dirigent Jirounek, který po roce 1989 vedl Komorní orchestr Praha, filharmoniky a koncertní mistry v Orchestru mladoboleslavských rodáků, spolupracoval s Magdalenou Koženou, Michaelem Kocábem, Petrem Hapkou a Michalem Horáčkem.

V lednu 1977 podepsal Chartu 77: „Bylo to osvobozující. Jasně a veřejně jste režimu řekli, co si o něm myslíte,“ popisuje Jirounek, který celá 80. léta čelil silnému tlaku okolí. Všichni si prý klepali na čelo, jak je nezodpovědný, má děti, ženu, ale přitom podepíše Chartu 77. Podporu cítil od lidí, se kterými se pravidelně setkával na bytových seminářích v Mladé Boleslavi na evangelické faře u Kocábů.

Tady se seznámil s Alfrédem, jeho synem Michaelem, filozofem Hejdánkem, Jakubem Trojanem. „To bylo opravdu milé společenství a na večery u nich nezapomenu. Dodnes z tohoto čerpám,“ říká Jirounek, který se prý v životě nejednou opřel o biblický verš: „Hledejte nejprve Boží království a všechno ostatní vám bude přidáno.“

Miroslav Jirounek v 90. letech

Jirounek si v 80. letech zoufal – neměl peníze, jen tak tak uživil rodinu. Topil v kotelně, dřel v textilce nebo jako lesní dělník, odečítal vodoměry či uklízel ve vinohradském divadle za 800 korun měsíčně. Herci ho znali a věděli, že je hudebníkem a chartistou. Když ho na schodech potkávali, jak právě utíral schody, ani ho nepozdravili a rděli se, vzpomná Jirounek.

Všichni z vinohradského souboru kromě Ilji Racka podepsali tzv. antichartu „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu“. „To byla prostě zrada na národu. Lidé je milovali. Herci věhlasných jmen seděli se sklopenými hlavami a nikdo ani nehlesnul, nikdo se nezvednul a neodešel. Nezapomenu, jak v Národním divadle sedí Pešek, Schejbalová, bohužel tam byl i Werich. A jak se rdí. Najednou vám došlo, jaký je jejich mravní základ,“ říká Jirounek. Zatímco jeho spolužáci z konzervatoře budovali své hudební kariéry, on místo toho pravidelně docházel na výslechy na StB.

Spolužák estébák

Při prvním výslechu v Mladé Boleslavi po podpisu Charty 77 zažil paradoxní situaci, kdy proti němu za stolem seděl estébák – jeho bývalý spolužák ze základní školy. Miroslav Jirounek na to vzpomíná: „Poťukával s tužkou s tím gumovým koncem a říkal: ‚Tak, pane Jirounek, co nám řeknete?‘ A já mu odpověděl: ‚Co blbneš, Vláďo?!‘ Nedovedl jsem přehodit tu výhybku. Vláďa zrudnul, vypadnul a přišel jinej, přišel ranař, bijec. Řekl, že mi rozmlátí hlavu o radiátor. Tak jsem mu odpověděl, ať to zkusí. A on to kupodivu nezkusil.“

Výslechy prý zpravidla netrvaly dlouho. Miroslav Jirounek si to vysvětluje tím, že dal najevo, že se jich nebojí a že jim nic neřekne. Při jednom výslechu v souvislosti s bytovým seminářem u Ladislava Hejdánka byl vyslýchán pouze dvacet minut. Výslech dívky, která tam byla také, naopak trval šest hodin.

Dirigent a topič se stal účastníkem 3. odboje

Miroslav Jirounek se stal 18. února 2013 podle zákona účastníkem 3. odboje. Státní uznání bylo zdůvodněno: „Za soustavnou protikomunistickou činnost podporující obnovení svobody a demokracie. V období od ledna 1977 do září 1979 se podílel na koncipování otevřeného dopisu, petic a jiných protikomunistických materiálů vystupujících zejména proti porušování lidských práv totalitním režimem v tehdejším Československu.“

autoři: Michal Šimek , Mikuláš Kroupa
Spustit audio