Španělsko, Kuba a Evropská unie

Začalo to docela obyčejně. Tři poslanci ze zemí Evropské unie - jeden Španěl a dva Holanďané - se rozhodli odjet na Kubu podpořit tamní disidenty. Setkat se s nimi a s příbuznými těch, kteří jsou ve vězení, se jim však nepodařilo. Ihned po příletu na ostrov svobody byli zadrženi a posláni tímtéž letadlem zpět do Evropy.

Navíc byli Castrovým režimem osočeni silnými slovy z toho, že jako zatvrzelí nepřátelé revoluce se chtěli dostat na Kubu podloudně a nezákonně, neboť ač poslanci použili turistická víza. Všichni tři však před odletem do Havany účel své cesty zveřejnili v médiích a nebylo tedy pochyb o tom, co na Kubě hodlají dělat. Ani jednomu z nich nebylo umožněno setkat se s představiteli svého velvyslanectví. Tamní úřady to vysvětlují tím, že poslanci vlastně nevstoupili na kubánskou půdu, kde by nárok na styk se svým zastupitelským úřadem byl samozřejmostí. Kubánci ovšem neuvedli, že jim vstup do země zakázali. Nizozemská vláda ústy svého premiéra okamžitě protestovala a Bernard Bot, nizozemský ministr zahraničí prohlásil doslova, že takovým nehorázným způsobem se s Nizozemci nejedná nikde ve světě, a že takové chování je odsouzeníhodné, i kdyby se nejednalo o poslance.

Španělská vláda u Kubánců neprotestovala a socialističtí poslanci dokonce svými hlasy znemožnili sněmovně odsoudit kubánský incident. Zbývá dodat, že šikanovaný poslanec Jorge Moragas (chorche moragas) je stínovým ministrem zahraničí za opoziční Lidovou stranu.

K incidentu na letišti došlo několik dní po 12. říjnu, kdy se u příležitosti svátku objevení Ameriky vyjádřil španělský velvyslanec v Havaně Carlos Alonsko Zaldivar (karlos alonso saldývar), že jeho vláda hledá cesty, jak prosadit zmírnění sankcí Evropské unie vůči Castrově Kubě. K ochlazení vztahů došlo poté, co v politických procesech odsoudil Castrův režim 75 disidentů k neobvykle vysokým trestům. Brusel, který prosazuje jednotnou zahraniční politiku Unie tehdy zmrazil styky s Kubou na úroveň, kterou udržuje se severní Koreou.

Španělská Lidová strana ihned vyzvala lidovce v zemích Evropské unie, aby neustupovali Castrovu režimu a nepřicházeli s žádným vstřícným gestem, jak by si to přáli španělští socialisté. Obě strany mají své argumenty. Vládnoucí socialisté tvrdí, že sankcemi nejvíce trpí prostí Kubánci, a mají pravdu. Španělský premiér Rodríguez Zapatero (rodríges sapatero) dokonce prohlásil, že "nesdílí Castrovu politiku práva a svobod," -míněno tedy politiku represí - ale že jedině vstřícnost vůči Castrovi může pomoci Kubě a Kubáncům.

Španělští lidovci a kubánské disidentské organizace ve Španělsku i na Kubě připomínají, že po 45 letech diktatury nemohou vstřícná gesta porozumění zmírnit diktátorský režim. A dále že nemá smysl napravovat vztah, za jehož rozbití nenese vinu ani Španělsko ani Evropská unie. Jeden ze vstřícných kroků vůči Castrovi, který navrhují socialisté, je nepřijímat na ambasádě v Havaně kubánské disidenty a nezvat je na akce, které velvyslanectví pořádá. Prý aby to kubánské režimní politiky příliš neprovokovalo.

Na to odpověděl Vladimiro Roca (bladymiro rroka), jeden z odpůrců Fidela Castra žijící ve Španělsku: "Na kubánském velvyslanectví v Madridu jsou přijímáni baskičtí separatisté z ETA. Takový akt si zaslouží reciprocitu." Je otázka, nakolik je to pravda, ale určitě správné je jiné Rocovo tvrzení, totiž že ustupovat kubánské vládě vede pouze k dalšímu věznění disidentů a represi.

Nezdá se, že by španělští socialisté v Bruselu se svými návrhy na zmírnění sankcí uspěli. Jak Holandsko, které je do konce roku v předsednictví Unie, tak další země unie jsou toho názoru, že by se nemělo vůči Castrovi nic měnit. A španělští lidovci si pochvalují, že země, které zažily socialismus na vlastní kůži, vědí, dialog s diktátorem není možný.