Sovětský program Luna (část 2.)
(Seriál o sondách, díl 2/26.) Po prvních úspěších se svými sondami k Měsíci pokračovali Sověti i nadále ve vypouštění dalších automatických průzkumníků našeho nejbližšího vesmírného souseda. Po měkkém přistání sondy Luna 9, u které jsme skončili vyprávění předhoczího dílu seriálu, se rozběhly programy na detailní snímkování měsíčního povrchu z oběžné dráhy, vysazení pojízdných robotů a automatický návrat vzorků zpět na Zemi.
Návrat z Měsíce
Dalším logickým krokem ve výzkumu Měsíce byl odběr vzorků měsíčního regolitu (povrchová vrstva přetvořená dopady meteoroidů) pro podrobné zkoumání v pozemských laboratořích. Přistávací modul sondy tak musel být vybaven návratovou částí, aby bezpečně dopravila vzorky z Měsíce zpět na Zemi. Tím pádem ale stoupla hmotnost celé sondy na více jak 5,5 tuny a k dopravě tak těžkého objektu na dráhu k Měsíci musela být využita silná nosná raketa Proton, která vznikla z vojenské mezikontinentální rakety UR-500. První pokus o start sondy určené k návratu vzorků se uskutečnil 14. června 1969, ale kvůli nezažehnutí motoru posledního stupně nosné rakety nedošlo ani k dosažení oběžné dráhy kolem Země. O další vypuštění se pokusili Sověti o necelý měsíc později a podařilo se jim úspěšně vyslat sondu Luna 15.
K přistání na Měsíci a odběru vzorků však nedošlo. S přistávací částí bylo ztraceno spojení a s největší pravděpodobností došlo k jejímu roztříštění někde v oblasti měsíčního Moře krizí. Zajímavostí je, že tato mise byla Sověty koordinována s americkou NASA tak, aby nedošlo ke kolizi s historickou misí Apolla 11. A právě v době, kdy se po povrchu Měsíce procházeli první lidé a psaly se nejslavnější okamžiky americké kosmonautiky, došlo k selhání sovětské sondy Luna 15. Jak asi teď každý tuší, první vzorky měsíčního regolitu a kamenů dovezla zpět na Zemi právě posádka první pilotované kosmické lodi, která na Měsíci přistála. Sovětský svaz přišel hned o několik prvenství a do čela kosmického výzkumu se dostaly Spojené státy americké.
Bylo potřeba ještě tří neúspěšných startů, než se konečně podařilo Sovětům vypustit 12. září 1970 sondu Luna 16. Po úspěšném přistání na povrchu Měsíce v oblasti Moře hojnosti se okamžitě aktivovala aparatura pro odběr vzorků. Jejím základem byl dutý vrták, který za 7 minut odebral sloupec regolitu z hloubky až 35 cm. Vrták s měsíčním materiálem byl poté hermeticky uzavřen do návratového pouzdra umístěného na vrcholu přistávací části sondy Luna 16. Po úspěšném odletu z Měsíce a přeletové fázi vstoupilo pouzdro do atmosféry Země, kde se třením zbrzdilo a v pořádku přistálo 27. září 1970 v Kazachstánu. Sověti tak získali něco málo přes 100 g měsíčního regolitu. V následujících letech se podařily ještě dvě úspěšné mise (Luna 20 a 24) automatického odběru vzorků z Měsíce a společně s Lunou 16 dopravily na Zemi 326 g měsíčního regolitu. Sonda Luna 24, která startovala v druhé polovině roku 1976 byla poslední sovětskou sondou, která se dosud vydala k Měsíci.
| Datum startu | 12. září 1970 ve 13:25:53 UT |
| Nosná raketa | Proton-K/D |
| Kosmodrom | Bajkonur |
| Datum přistání na Měsíci | 20. září 1970 v 05:18 UT |
| Datum startu z Měsíce | 21. září 1970 v 07:43 UT |
| Datum přistání na Zemi | 24. září 1970 05:26 UT |
| Životnost sondy | 11,667 dne |
| Hmotnost sondy | 5 600 kg |
| Délka | 3,1 m |
| Průměr | 3,3 m (přes přistávací nohy) |
| Hmotnost přistávacího modulu | 1 880 kg |
| Zdroj: Space 40 | |
Osm kol brázdí Měsíc
Hodně čtenářů si jistě vybaví kouzelné plastikové hračky měsíčních vozítek Lunochod, které poháněny několika monočlánky brázdily po podlaze dětských pokojíčků. Bylo to důkazem a připomínkou dvou velmi úspěšných sovětských misí uskutečněných v rámci programu Luna. Málo známým faktem je, že první pokus o vyslání Lunochodu na Měsíc proběhl už 19. února 1969. Mise však skončila velmi brzy, když 40 sekund po startu explodovala nosná raketa. Druhý start 10. listopadu 1970 proběhl úspěšně a sonda Luna 17, která měla na své palubě Lunochod 1, úspěšně přistála o týden později v oblasti Moře dešťů. Lunochod nebyl žádný drobeček. Měl hmotnost přes 750 kg, příčné rozměry přes dva metry a průměr každého z jeho osmi kol byl půl metru. Jeho řízení zajišťovala skupina techniků, kteří se orientovali podle obrazu ze čtyř televizních kamer, mířících dopředu a do stran. Byť je Měsíc relativně blízko k Zemi oproti jiným tělesům ve sluneční soustavě, dochází již ke znatelnému zpoždění signálu a jeho cesta ze Země na Měsíc a zpět trvá asi 2,6 vteřiny. Proto museli technici při řízení s tímto zpožděním počítat a upravit podle toho vysílání povelů. Lunochod 1 pracoval na povrchu Měsíce plných 322 dní; za tuto dobu ujel 10,5 km a pořídil přes 20 000 snímků. Základními úkoly mise bylo zejména studium fyzikálních vlastností a chemického složení měsíčního regolitu.
Druhý Lunochod se na svou cestu vydal 8. ledna 1973 na palubě sondy Luna 21 a o týden později přistál v Moři jasu. Lunochod 2 byl téměř stejný jako jeho úspěšný předchůdce. Za 139 dnů činnosti urazil přes 37 km a odeslal na Zemi více než 80 000 snímků. O kvalitě sovětských měsíčních vozítek vypovídá kromě dlouhé doby činnosti při teplotách od -150°C do +120°C také dobrá pohyblivost po měsíčním povrchu - Lunochod 2 dosáhl výšky až 400 m nad místem přistání.
I dnes nám Lunochody prokazují na Měsíci službu. Na jejich konstrukci je umístěn laserový odražeč, pomocí něhož můžeme s milimetrovou přesností měřit vzdálenost mezi Zemí a Měsícem. Podobné koutové odražeče byly instalovány i v rámci pilotovaných misí uskutečněných při programu Apollo.
Tajemné Zondy míří k Měsíci
Bylo by škoda nezmínit sondy Zond stejnojmenného sovětského programu výzkumu Venuše, Marsu a Měsíce. Právě sondy, které mířily k Měsíci byly velmi sledované agenty amerických špionážních služeb. Zondy totiž byly testovacími misemi kosmických lodí Sojuz 7K-L1 pro plánované oblety sovětských kosmonautů kolem Měsíce. Americkou NASA velmi znepokojovala zvýšená aktivita v programu Zond v průběhu roku 1968 a obávala se sovětského pilotovaného obletu Měsíce ještě předtím, než by tak učinili Američané. Proto přehodnotila harmonogram letů a Apollo 8, které mělo původně provést testování kompletní sestavy kosmické lodi na oběžné dráze kolem Země se s vyměněnou posádkou vydalo 21. prosince 1968 k obletu Měsíce. Spojené státy americké tak získaly toto prvenství před Sovětským svazem. Později se ukázalo, že hrozba sovětského pilotovaného obletu Měsíce byla velmi nereálná a Američané přecenili postup Sovětského svazu v jeho lunárním programu. Žádný sovětský kosmonaut nakonec nikdy neletěl k Měsíci, ani nestanul na jeho povrchu.
