Soud se Saddámem Husajnem pokračuje

Jedním z důkazů změny má být soudní proces se Saddámem Husajnem, bývalým diktátorem, který se příliš nerozpakoval, když rozhodoval o životě a smrti tisíců lidí. Brutalita jeho režimu se stala pověstnou a někteří tehdejší disidenti označovali jeho vládu za poslední fašistický režim na světě. Nyní je důležité usvědčit Husajna ze zločinů ve spravedlivém procesu.

Otázka ale je, jak má v Iráku vypadat spravedlivý proces? V Iráku se vytvořily v zásadě dvě názorové skupiny. Jedna tvrdí, že soud s diktátorem by měl být transparentní, ale rychlý. Bude-li Husajn usvědčen (což se předpokládá) a dostane-li trest smrti (což se předpokládá rovněž), neměla by se poprava odkládat. Argumentují přitom tím, že pro uklidnění společnosti je potřebné udělat tečku za minulostí. Onou tečkou by se mělo stát vykonání rozsudku. Také z hlediska bezpečnosti je, podle těchto názorů, důležitý rychlý proces, neboť povstalci stále doufají, že by se mohlo jakýmsi zázrakem podařit vysvobození bývalého diktátora. Mnoho lidí má naopak strach dokud je bývalý diktátor naživu.

Opačný názorový tábor poukazuje na to, že ani případná poprava Saddáma Husajna neukončí v zemi násilí. Naopak, podezření z jakékoliv manipulace soudního procesu by napáchalo obrovskou škodu, protože lidé by přestali věřit ve změnu poměrů. Navíc samotný průběh procesu má osvětový efekt, protože miliony obyvatel vidí možná poprvé v životě, že obviněný má právo vypovídat a hájit se. Při všech slabostech je to možná jejich první setkání se spravedlností v praktickém vydání - a pro budoucnost tamní justice je to setkání zásadního charakteru. Je tedy důležitější, aby byl proces nestranný, i když to bude znamenat, že ona potřebná tečka za minulostí bude učiněna podstatně později. Je totiž důležité, jaká tečka to bude.

Někdy se soud se Saddámem Husajnem přirovnává k Norimberskému procesu. Je to porovnání v mnoha ohledech ošidné, protože poválečný Irák není poválečné Německo. Nakonec, v Norimberku zasedal vojenský tribunál vítězných mocností, zatímco Saddáma Husajna soudí samotní Iráčané. V něčem ale stojí Norimberk za pozornost. Jeho výsledky nikdo nespochybňuje, přestože bylo Německo okupováno. Tribunál v Iráku ale například bývalý generální prokurátor Spojených států Ramsey Clark zpochybňuje právě proto, že je země okupována cizími vojsky.

Další pozoruhodností je délka Norimberského procesu. Málo kdo si dnes uvědomuje, že trval více než jeden a půl roku. Kdyby byl záležitostí několika dní nebo hodin, asi by jeho hodnověrnost přece jenom utrpěla. Mimo to šlo o objasňování velmi vážných zločinů a celého systému, ve kterém se zločiny zmechanizovaly. Důležité bylo proto nejenom odsouzení nacistických šéfů, ale i jejich organizací a ideologie.

Jestliže plyne z Norimberského procesu nějaké poučení pro současná zasedání iráckého soudu, potom je to nepochybně požadavek nespěchat, a to i za situace, kdy se tribunál ocitá pod obrovským tlakem ze všech stran. Souzení diktátora je podstatné z hlediska historie, ne jenom z hlediska momentálních podmínek.

Faktem je, že Saddám Husajn si velice dobře uvědomuje, jaké možnosti mu poskytuje spravedlivý soud - a využívá je na 100%. Projevilo se to už při prvním stání - a nyní znovu. Nejprve dlouho trvalo, než bývalý diktátor do soudní místnosti vůbec přišel. Potom si stěžoval na nepodstatné věci, například na to, že mu bylo odebráno pero. Přitom dobře ví, že do soudní místnosti si nikdo nesmí vzít pero z bezpečnostních důvodů. Husajn si stěžoval na to, že nefungoval výtah a on musel s okovy na rukou vyšlapat několik pater pěšky. Doprovázeli ho přitom cizí vojáci.

Když na jeho stížnosti hlavní soudce mírným hlasem poznamenal, že upozorní ochranku, přišel Husajnův útok: "Nechci, abyste je upozorňoval. Chci, abyste jim to nařídil. Jsou to uchvatitelé a okupanti a vy jim to musíte nařídit" - prohlásil doslova. Mluvil přitom způsobem, jako by byl nadále on vládcem Iráku a rozkazoval hlavnímu soudci. Husajn má nepochybně smysl pro symbol. I proto se dostavil do soudní místnosti (tak jako minule) s Koránem v ruce.

Není důležité, že po relativně krátkém zasedání byl proces opět o pár dní odložen. Mimochodem, něco podobného se čekalo. Důvodem byly zákeřné vraždy dvou obhájců a útěk třetího, který se obával o svůj život. Husajnův viceprezident Ramadán zůstal tím pádem bez právního zastoupení a (podle očekávání) odmítl obhájce, doporučeného soudem, takže musel dostat čas. Důležité je, že proces pokračuje vlastním tempem - i kdyby to mělo trvat jeden a půl roku - jako v Norimberku.