Soud s Charlesem Taylorem

Jsou to vůbec první slova, která obžalovaný politik před soudem vyslovil. Důkazy proti Taylorovi jsou však podle všeho nevývratné, přestože teatrální exprezident tvrdí, že je stejně nevinný jako Ježíš, který byl také označován za násilníka.

Připomeňme, že tento muž je považován za hlavního viníka mnohaleté občanské války v Libérii, ale před soudem stojí za svůj podíl na masakrech lidí v sousední Sieře Leone. Původně se měl proces odehrávat v sierraleonském Freetownu, ale kvůli politické nestabilitě, kterou mohl vyvolávat, byl nakonec přesunut do Haagu. Jde při tom o Zvláštní tribunál OSN pro zločiny v Sieře Leone, nikoli haagský Mezinárodní trestní tribunál, jehož prostory pouze využívá.

Charles Taylor se k moci dostal převratem, a teprve později se nechal na šest let zvolit prezidentem. Během 90. let se podílel na četných násilnostech, které si v samotné Libérii vyžádaly přes dvě stě tisíc mrtvých. Do víru násilí se však brzy poté dostala i Sierra Leone. Taylor se pravděpodobně podílel na vyzbrojování jednotek Revoluční jednotné fronty, které v Sieře Leone operovaly. Právě tyto jednotky se proslavily nejen masovým vražděním desítek tisíc lidí, systematickým znásilňováním a zotročováním, ale také usekáváním končetin. Taylor tyto oddíly vyzbrojoval, a získával za to diamanty, to bylo pravděpodobně hlavním důvodem, proč se v konfliktu angažoval.

Dvěma jeho účty prošlo asi 5 miliard dolarů - ani tyto peníze jej však nezachránily. Nejdříve přišel v roce 2003 o prezidentský post v Libérii, a to mohl mluvit o štěstí, protože oba jeho předchůdci byli popraveni - jednoho z nich nechal zabít samotný Taylor. Prezident našel útočiště v Nigérii, která no však nakonec vydala ke stíhání. Jednašedesátiletý Taylor tak skončil před soudem, a na svobodu se asi nedostane. Obě země, tedy Libérie a Sierra Leone se však budou ještě dlouho vzpamatovávat z událostí, které je v poslední generaci přivedly ke společenskému kolapsu a samozřejmě i k úplnému ekonomickému krachu.

Příklad Libérie je z mnoha hledisek charakteristický pro velkou část Afriky, ale zároveň má unikátní rysy. Tato země vznikla jako první africká republika už v roce 1822, když se sem z amerického území začali stěhovat propuštění otroci - ne náhodou se hlavní město Monrovia jmenuje podle jednoho z amerických prezidentů. V polovině 19. století země získala úplnou nezávislost a také ústavu modelovanou podle amerického vzoru. Až do 70. let byla také považována za jeden ze stabilních států dekolonizující se Afriky. Její politika byla však založena na nadvládě menšiny potomků bývalých amerických otroků nad - v uvozovkách - domorodými obyvateli. Rody navrátilců si udržovali svou identitu, patřili ke vzdělanějším a mocnějším rodinám, a odcházely studovat do USA. K těmto Ameriko-Liberijcům ostatně patřil i samotný Taylor. Klid v Libérii skončil koncem 70. let, kdy zde vypukly hladové nepokoje, prezident byl svržen Samuelem Doe-em a země se ponořila na mnoho let do občanské války.

Čtyřmilionová Libérie dnes patří k nejchudším zemím vůbec, její roční hrubý národní příjem na hlavu je pouhých 150 dolarů. Čelí takovým problémům, jako je složitá reintegrace bývalých dětských vojáků do společnosti. Z popela vraždění se samozřejmě ztěžka zdvihá i Sierra Leone, kde se odehrály zločiny, za něž Charles Taylor stojí před soudem. V Libérii nyní opět vládnou relativně demokratické poměry, v čele státu dokonce stojí vůbec první prezidentka Afriky. Ovšem během voleb její protikandidát mluvil o porušování volebních pravidel a liberijské finance musí být podrobeny mezinárodnímu dohledu kvůli rozsáhlé korupci a nedostatku schopností s penězi správně zacházet.

Tak je tomu v celé řadě jiných afrických států, které jsou sice také obětí kolonialismu, ale dnes především své vlastní neschopnosti nastolit politickou stabilitu, a také nedostatkem vůle vnímat vlastní problémy ve správných proporcích. Příkladem může být neochota afrických států vnímat zatykač Mezinárodního trestního tribunálu na súdánského prezidenta Bašíra za něco jiného než formu západního kolonialismu, přestože Omar Bašír je všeobecně považován za spoluodpovědného za rozsáhlé masakry obyvatel Dárfúru. Podobně tolerantní jsou některé africké vlády i k Robertu Mugabemu nebo Muammaru Kaddáfímu, který byl ostatně Taylorovým spojencem.

Není náhoda, že Barack Obama při své první nedávné návštěvě Afriky nevybral Keňu, tedy vlast svého otce, ale také zemi proslulou korupcí. Ještě jako senátor Keňu navštívil v roce 2006 a veřejně si stěžoval, že americký televizní štáb musel na letišti otevřeně zaplatit úplatky, aby mohl provézt techniku. Jako prezident si pro svou návštěvu černého kontinentu raději vybral Ghanu, tedy nenápadnou, ale vlastně normální a celkem fungující zemi. Dal tím jasně najevo to, co pak řekl otevřeně ve svém proslovu - v Afrických zemích nebude pořádek, prosperita a svoboda, pokud obyvatelé afrických zemí o to nebudou sami stát. O tom, jak složitá věc může být, svědčí fakt, že jeho slova o drogovém obchodu a úřadech, které nad ním přivírají oči, se vlastně týkala i samotné Ghany, kde se řada vysokých politiků do tohoto byznysu také zamíchala. Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .