Soud s Aloisem Grebeníčkem se stále protahuje

Nejde většinou o nedostatek důkazů, ale spíše o absenci vůle uznat jejich sílu a netolerovat vyhýbání se soudnímu líčení. Názorným příkladem je vlekoucí se proces s bývalým vyšetřovatelem Státní bezpečnosti Aloisem Grebeníčkem. Ten na konci čtyřicátých let a také v letech padesátých brutálně mučil vězně. Nyní nemá dostatek odvahy k tomu, aby čelil soudu a už zhruba šest let se mu úspěšně vyhýbá. Kdyby mu k tomu nenahrávalo chování soudu, nebylo by to asi možné.

Grebeníček byl obžalován v roce 1997, přesto k soudu dodnes nechodí. Soudkyně Veselá, která kauzu soudí, tvrdí, že postupuje přesně podle předpisů. Argumentuje tím, že ani Ministerstvo spravedlnosti u ní žádné pochybení nezjistilo. Možná, že přísně po formální stránce je to pravda. Stejně tak by však soudkyni nikdo nemohl vytknout chybu, kdyby byl Grebeníček už dávno odsouzen.

Pokud je Grebeníčkův zdravotní stav natolik vážný, že nemůže pobývat v soudní síni, může být souzen v nemocnici. K tomu už jednou mělo dojít. Asi pouze shodou neuvěřitelných okolností se zrovna v ten moment Grebeníčkovi natolik ulevilo, že ho syn odvezl těsně před zahájením soudního líčení domů. Grebeníček zkrátka v nemocnici nebyl a proto bylo jednání už po několikáté odročeno. Také na začátku tohoto týdne měl být Grebeníček souzen, opět nebyl. Důvod? Zdravotní problémy.

Znovu byl neočekávaně hospitalizován. Tentokrát pro jistotu v nemocnici v jiném okresu, takže soud by si mohl lámat hlavu s tím, zda by mohl vést proces v jiném teritoriu, než které mu přísluší. Soudkyně Veselá si s tím těžkou hlavu nedělá. Tvrdí, že je to jedno, protože kvůli Grebeníčkově zdravotnímu stavu by soud stejně proběhnout nemohl. Vzhledem k tomu, v jaké kondici usedli na lavici obžalovaných například někteří váleční zločinci po druhé světové válce, lze o tom silně pochybovat.

Vrcholem cynismu pak byla Grebeníčkova stížnost k Ústavnímu soudu. V ní žádal ukončení dlouhotrvajícího trestního řízení vzhledem k jeho špatnému zdravotnímu stavu. Tu Ústavní soud zamítnul. V odůvodnění mimo jiné napsal, že trestní řád nabízí dost prostředků k tomu, aby líčení bylo rychlé a zbytečně se neprotahovalo. Souzeného lze například nechat předvést, případně na něj uvalit vazbu. K tomu lze pouze dodat, že kdyby Grebeníček chtěl a věřil ve svoji nevinu, mohl na lavici obžalovaných už dávno usednout a mohl být osvobozen.

Zdá se však, že má důvody dělat přesný opak. Snaží se o to už zhruba šest let. V této souvislosti je neuvěřitelná trpělivost soudkyně Veselé. Ta se ani jednou nepokusila Grebeníčka nechat předvést a protože lze uvažovat o tom, že se Grebeníček vyhýbá trestnímu stíhání, mohla by dokonce přemýšlet o vazbě. Ta by nemusela být dlouhá a mohla by být Grebeníčkovi poskytnuta přiměřená zdravotní péče. Soudkyně se zatím zmohla na to, že nařizuje stále nová soudní jednání, ke kterým Grebeníček nechodí.

Právě průběh tohoto případu ilustruje, jak se někteří soudci schovávají za formální předpisy a s jejich pomocí de facto brání průchodu spravedlnosti. Místo tlaku z Ministerstva spravedlnosti, aby tomu bylo přesně naopak, se jim dostává podpory. Nelze se proto divit, že při volbě správného advokáta a s využitím různých vedlejších vlivů se lze dlouhá léta vyhýbat vynesení rozsudku. V případě Aloise Grebeníčka je vedlejším vlivem například jeho syn.

Ten je poslancem a zároveň předsedou komunistické strany. Vzhledem k vlivu komunistů na justici před listopadem 89 a k její nedostatečné očistě po listopadu, může hrát mladší Grebeníček v protahování celé záležitosti nezanedbatelnou roli. Předseda KSČM rád používá slovo korektní.

Takže v tomto případě je korektní, že se státní zastupitelství snaží potrestat člověka, který zbaběle mučil politické vězně a dodnes se stejně zbaběle spravedlivému trestu vyhýbá. Naopak není korektní, že Grebeníčkovo okolí dělá maximum pro to, aby na lavici obžalovaných při procesu vůbec neusedl. Stejně tak korektní není přístup soudkyně Veselé, která průtahy přinejmenším toleruje, byť se zaštiťuje dobrozdáním Ministerstva spravedlnosti, že si počíná správně. A už vůbec není korektní, že případy stíhání zločinů komunismu vyvolávají v jejich obětech oprávněný pocit, že není zájem komunistické zločince spravedlivě potrestat.