Socialistické manýry ve zdravotnictví

Neuvěřitelně se v něm plýtvá, různé lobbyistické skupiny prosazují své zájmy. Veřejnost je zastrašována, že pokud do zdravotnictví nebudou investovány další miliardy, budou lidé umírat bez patřičné péče pomalu na ulici. Neustále je udržováno přesvědčení, že zdravotnictví je a musí být zadarmo. Samozřejmě, že není. Kapsy poplatníků ročně stojí miliardy korun. V konfrontaci s nářky lékárníků je přímo příznačné, že nejvíce se vydává na léky. S trochou nadsázky by se dalo tvrdit, že pokud by pacienti skutečně všechny medikamenty poctivě spotřebovali, museli by je pojídat po hrstech a museli by mít ocelové zdraví, aby to přežili. Když se k tomu přidá názor ředitele Liberálního institutu Miroslava Ševčíka, že lékárny a distributoři léků mají vyšší zisk než například výrobní sféra a zemědělství, patří právě prodej léků k velmi atraktivnímu podnikání.

Ostatně prosperující lékárny ve většině měst a obcí toho mohou být názorným příkladem. Je pochopitelné, že různé řetězce hypermarketů mají jinou obchodní politiku a představují těžkou konkurenci menším lékárnám. To však není problém pouze lékáren. Lze si těžko představit, že by například pekaři a mlékaři chtěli po vládě, aby jejich zboží nemohlo být prodáváno v hypermarketech a aby prodejny pečiva či mléčných výrobků mohli vlastnit pouze pekaři a mlékaři. Zkrátka současné protesty lékárníků jsou klasickým příkladem nátlakové lobby, která slušně žije z dosavadního systému a nemá zájem na zavedení řádu a šetření s finančními prostředky. Mají štěstí, že současná vláda nemá příliš sil ani odhodlání provést skutečnou reformu zdravotnictví. Svědčí o tom například pohled do programu sociální demokracie. V něm se píše, že sociální demokraté odmítají zvýšení podílu pacientů na financování zdravotnictví a přitom chtějí zachovat stávající počet zdravotnických zařízení. Jde o klasický protimluv.

Současné nastavení systému totiž potřebuje další a další peníze. A ty lze získat pouze z kapes daňových poplatníků, tedy pacientů. Přitom skrytě, což už dopředu zaručuje, že se rozplynou v černé díře, kterou české zdravotnictví představuje. Také kvůli tomu, že dnes už je většina zdravotnických zařízení vybavena špičkovými přístroji, ačkoli ne všechny je jsou schopny efektivně využívat. Také kvůli tomu, že existují pacienti, kteří pobytem v nemocnici řeší svoji tíživou sociální nebo rodinnou situaci. Také kvůli tomu, že lékaři si navzájem přihrávají pacienty, aby získali body a za ně peníze od pojišťoven. Také kvůli tomu, že lobby distributorů léků motivuje lékaře a lékárníky ordinovat pacientům dražší léky, i když stejně účinné medikamenty by byly výrazně levnější. To se mimo jiné odráží v opožďování plateb zdravotních pojišťoven, které pak vyvolávají přechodné finanční problémy zdravotnických zařízení.

Současný systém zdravotnictví přispívá také k tomu, že zatímco jsou banální onemocnění typu nachlazení hrazeny ze zdravotního pojištění, na některé složitější operace se nedostávají peníze. Asi nejlépe o socialistických manýrech ve zdravotnictví vypovídá doporučení OECD. To konstatuje, že technologický pokrok způsobuje deficity ve zdravotnictví a zdražování systému. Tomu lze podle OECD čelit také tím, že se bude zvyšovat podíl soukromých prostředků na hrazení zdravotní péče. Česká republika se touto cestou zatím nevydala. Proto jí patří přední příčka v poměru finančních prostředků, které do zdravotnictví přitékají z veřejných zdrojů. Jde prý až o 90 procent všech peněz do zdravotnictví. To přináší efekt plýtvání a dlouhodobě neudržitelného fungování takovéhoto systému. Proto by politici měli přestat strašit veřejnost řečmi o zhroucení se zdravotnické péče.

Zároveň by neměli podléhat lobbyistickým tlakům, jejichž názorným příkladem byl úterní výstražný protest. Naopak by lidem měli vysvětlovat, že zdravotnictví není zadarmo a že pokud nebudou pacienti částečně zapojeni přímo do jeho financování, bude jim lhostejné, jak se s penězi zachází. Dokud se to i nadále nezmění, budou si zahraniční experti lámat hlavu, jak mohou občané České republiky přežít takovou dávku léků, kterou by podle na ně vynaložených peněz ze státní pokladny měli ročně zkonzumovat.