Sobotkova hvězdná chvíle, nebo chvilka?

K tomu by se nemusel stát místopředsedou vlády. Kdo jiný, než ministr financí, by měl za reformu veřejných financí zodpovídat. Ze strany předsedy vlády Vladimíra Špidly jde spíše o politické gesto. V době, kdy se vláda odhodlala k nesmělému vykročení na cestě za reformou veřejných financí, chce patrně dát najevo, že Sobotku v jeho snaze podporuje. Pro českou ekonomiku i Sobotku samotného je škoda, že Špidla svoji podporu nedal zatím najevo účinnějším způsobem. Měl k tomu totiž celkem slušnou šanci. Po usednutí do křesla ministra financí si vystudovaný právník uvědomil, že se v začátku neobjede bez komunikace s ekonomy. Proto Sobotka vytvořil poměrně široký okruh konzultantů, kteří se rekrutovali z různých ekonomických sfér.

Jádro týmu většinou tvořili mladí lidé, kteří čerpali zkušenosti na stážích nebo při studiích v zahraničí. Právě oni stáli u zrodu reformy veřejných financí. Nebrali ohled na politické okolnosti a vytvořili koncepci, která by měla vést ke snižování státního dluhu. Navrhli kroky, o kterých se v ekonomických kruzích už léta hovoří a vůči nimž jsou politici hluší. Jejich jasnou prioritou byly výdaje státního rozpočtu. Důchodová reforma a adresný sociální systém měly státním financím přinést potřebnou úlevu.

Stejnou službu pak měly poskytnout další výdajové škrty. Česká ekonomika měla dostat potřebný impuls i postupným snižováním přímých daní, především u právnických osob. Pod takovouto strategii by se mohla podepsat většina ekonomů v zemi. Proti nebyl ani ministr financí Bohuslav Sobotka. Jeho původní návrh reformy veřejných financí však na ostatní politiky působil jako červená barva na býka. Doslova poprask pak vyvolal Sobotka uvnitř sociální demokracie. Odpůrci reformního návrhu hovořili o zradě programu strany. Josef Hojdar dokonce na protest proti němu opustil poslanecký klub. Paradoxně v momentu, kdy Sobotka pod tlakem okolností musel od původního záměru odstoupit.

Bez potřebné politické podpory pak mohl přihlížet tomu, jak je jeho návrh dále okrajován. Za úspěch lze těžko označit přijetí tzv. reformních zákonů ve sněmovně. Jejich podoba má totiž ke skutečné reformě, alespoň podle ekonomických odborníků, daleko. V rovině spekulací pak může zůstat, zda by Sobotka podobně dopadl i v případě, že by už byl místopředsedou vlády. Podle všeho patrně ano. Důležitější než vládní funkce je totiž postavení ve straně.

O tom se názorně mohl přesvědčit v uplynulém volebním období jiný vicepremiér. Jmenoval se Pavel Mertlík a měl na starosti rovněž finance. Jeho spory s ministrem průmyslu a obchodu Miroslavem Grégrem byly veřejně známé. Ačkoli byl Mertlík ve vládní hierarchii výše než Grégr, v sociální demokracii měl naopak výrazně méně spojenců. Výsledkem pak bylo, že Mertlík ve funkci ministra financí skončil a spoustu svých záměrů neprosadil.

Naopak Grégr ve svém křesle vydržel až do konce volebního období. Zkrátka post vicepremiéra bez potřebného stranického krytí není až tak silný. Bohuslav Sobotka si zatím uvnitř ČSSD nevytvořil dostatečné zázemí. Nic na tom nemění ani fakt, že působil jako šéf poslaneckého klubu sociální demokracie. Pevnou pozici má naopak místopředseda sociální demokracie Zdeněk Škromach. Ten je zároveň ministrem práce a sociálních věcí. Šéfuje tedy resortu, který ze státního rozpočtu čerpá obrovské sumy. A je přirozeně v jeho zájmu, aby se na tom nic zásadního nezměnilo.

O jeho vlivu svědčí mimo jiné to, že spolu se stranickými kolegy dokázal výrazným způsobem změkčit původní Sobotkův návrh. Dá se tudíž očekávat, že Sobotka ani v druhé fázi reformy s razantním návrhem neuspěje. Naopak Sobotkovu pozici může jmenování vicepremiérem ohrozit. Nejde pouze o reformu jako celek, ale také o některé dílčí části. Na Sobotkova bedra byl naložen prakticky nesplnitelný úkol. Zatočit se skupinovými zájmy ve zdravotnictví a s pomocí ministryně Součkové zahájit reformu tohoto resortu. Na ní si však zatím politici vylámali zuby.