Sněžný levhart je jako duch a stejně bych ho chtěl jednou vyfotit, přiznává fotograf divočiny Slavík
Jdi tak, abys nepošlapal. To je životní krédo fotografa Petra Slavíka. Říká o sobě, že žije divočinou, kterou jezdí zaznamenávat po celém světě. Někdy se ale stane, že se vrátí s prázdnou. „Bylo to dokonce několikrát. Ale asi není správně řečeno, že jsem se vrátil s prázdnou, protože člověk se vrací se spoustou úžasných zážitků, zkušeností. A i cesta k určitému cíli je vlastně výsledek putování,“ přiznává.
Fotograf divočiny Slavík v Hovorech vzpomíná, jak se neúspěšně pokoušel vyfotografovat hulmana běločelého, za kterým se vydal na Borneo.
Čtěte také
„Je to velice vzácný poddruh opice, který se vyskytuje pouze na jednom malém území v jihovýchodní části Bornea. Nazval jsem ho poeticky šedý duch pralesa. Protože než jsem vyjel na Borneo, existoval pouze jeden snímek. Strávil jsem tam měsíc, nechal jsem vyčistit cestičky buší od větví, abych nebyl slyšet. Našel jsem spací stromy. Slyšel jsem vokalizovat ten druh opice. A nepřinesl jsem jedinou fotku. Asi dva měsíce potom je někdo vyfotil kompaktem. Takže to samozřejmě člověka zamrzí,“ usmívá se.
S nepořízenou, jak říká, se vrátil i z ruského Dálného východu, kde zkoušel fotografovat sibiřského tygra.
„Chtěl jsem ho vyfotografovat z ruky fotoaparátem a povedlo se mi to pouze fotopastí. Občas se to prostě nezadaří, ale to je divočina. Dopředu to nejde naplánovat,“ konstatuje.
Nejdůležitější je poznatek místního člověka
O zvířeti, které chce zachytit na snímcích, musí podle Slavíka fotograf vědět v podstatě úplně všechno. Nejlepší informace většinou získává až na místě od lidí, kteří pracují třeba jako průvodci nebo v oblasti žijí a znají návyky zvířete.
Čtěte také
„Já se zvířatům věnuju dlouhá léta, mám spoustu přátel mezi chovateli zvířat, třeba v zoologických zahradách. Načetl jsem se o tom spoustu literatury, ale stejně je pro vás nejdůležitější poznatek toho člověka, který v lokalitě, kam vy míříte a kde se daný druh údajně třeba vyskytuje. Ten o tom ví nejvíce,“ popisuje.
Na který svůj vlastní obrázek je opravdu pyšný, neumí říct.
Obrovskou radost ale měl z vítězství čtvrtého ročníku soutěže Czech Nature Photo za snímek pumy v divoké přírodě.
„Byl to obrázek pumy v zapadajícím sluníčku na odvrácené straně kopce. Ale já s oblibou říkám, že na tu svoji nejlepší fotku pořád ještě čekám,“ směje se.
Sněžný levhart je velký sen
Slavíkovým velkým snem je ulovit fotoaparátem sněžného levharta. Přiznává, že je to ale velmi těžké z řady důvodů.
„Sněžný levhart je něco jako duch. Má naprosto dokonalé ochranné zbarvení, může ležet dva metry od vás a vy ho nevidíte. Přeběhne údolí několika skoky, vy to půjdete dva dny. Už pohyb ve vysoké nadmořské výšce, kde se tato nádherná kočka vyskytuje, je poměrně náročný. Dalším faktorem, proč je to těžké, je, že jich je poměrně málo. Je to můj obrovský sen, který pravděpodobně zůstane nesplněn,“ připouští.
Zůstala mi noha ve třmenu a kůň mě táhnul za sebou. Národy jako Kazachové tímto způsobem popravovali.
Petr Slavík
Důvodem je úraz, který si přivodil v Kazachstánu při pádu z koně. „Zůstala mi noha ve třmenu a on mě táhnul za sebou. Národy jako Kazachové tímto způsobem popravovali. Mně se naštěstí po sto metrech vytrhla noha ze třmenu. Přesto zranění nebyla úplně nejlehčí a teď se začínají ozývat, tak pravděpodobně budu muset sněžného levharta nechat někomu jinému. Protože nejsem úplně ve formě, abych běhal někde po Himalájích. Ale kdo ví,“ doufá fotograf.
Do oblastí kolem pólů se stále ještě nejezdí na hromadné turistické zájezdy tak, aby to úplně přírodu ničilo,
Petr Slavík
Divokých koutů planety podle něj velmi rychle ubývá. Mezi ty nejdivočejší patří v současné době ruský Dálný východ.
„Kamčatka, Sibiř, myslím, že se taková místa najdou i na Aljašce. Budou to místa, kde člověku není příliš příjemně. Proto jsou to oblasti kolem pólů, kde se stále ještě nejezdí na hromadné turistické zájezdy tak, aby to úplně přírodu ničilo. Přestože třeba na Antarktidu se vypravují lodě s kapacitou dvou tří stovek pasažérů. Ale není to až tak masové, aby to tu přírodu ničilo. Alespoň já si myslím,“ dodává.
Na kterou ze svých cest nejraději vzpomíná? Čím jsou pro nej jako fotografa a zároveň milovníka zvířat ve volné přírodě zoologické zahrady? Poslechněte si celé Hovory. Ptá se Vladimír Kroc.
Související
-
Digitální fotoaparáty jsou předvídatelné, s Flexarety je větší dobrodružství, míní fotograf Sláma
Vojtěch Sláma patří k uměleckým fotografům, kteří svůj život spojili s Brnem. Ve fotografiích na své objekty nahlíží velmi poeticky a intimně.
-
Patří mezi nejlepší fotografy aktů na světě. „Neživím se tím, to mi dává svobodu,“ říká Burkhardt
Ženy jsou jako objekt fotografování nevyčerpatelné téma, říká fotograf Miloš Burkhardt, který je řazen mezi stovku nejlepších fotografů aktů na světě.
-
Musím být ve správný čas na správném místě a musí se sejít spousta faktorů, popisuje fotograf Slavík
Petr Slavík už skoro milionkrát cvakl spouští jako fotograf českého národního týmu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
