Sněmovní vyšetřovací komise

Podobné praktiky jsou veřejnosti poměrně dobře známé. Chodíme se na ně dívat do kin, sledujeme je v televizních seriálech, hlavně původem ze zemí s vyspělou demokratickou politickou kulturou či televizních reprízách úspěšných filmových thrillerů. Nevidím však důvod, proč by se totéž mělo odehrávat v reálu a zrovna v České republice.

Výstup z poslanecké vyšetřovací komise je přinejmenším dvojí. Jednu zprávu předkládá jako by celá komise, druhou, která tu první kritizuje předkládá opoziční ODS jeden lidovecký poslanec.

Už jen to, že existují zprávy dvě je možná trochu směšná, spíše však tragická podrobnost, svědčící o hodnověrnosti výstupu z té které komise. Znamená to přinejmenším to, že komise prostě svoje zadání, kterým by - jak asi člověk tuší - mělo být politicky neovlivněné a objektivní vyšetření skutečností vedoucích k prodeji Unipetrolu polskému koncernu PKN Orlen, prostě nesplnila. Navíc, vyšetřovací komise původně hledala nějaké náznaky korupce při prodeji Unipetrol polským zájemcům. Tam sice nalezla obětního beránka v osobě ředitele premiérova úřadu Zdeňka Doležela, který si prý asi možná snad měl skutečně nejspíš jak to tak vypadá říct o nějaký úplatek, přičemž nikdo neví za co vlastně? Už tohle zjištění vypadá jako výsměch do tváří zvědavé veřejnosti, ale to není vší hrůzy konec.

Komise totiž jaksi bokem zjistila, že před dvěma lety v lednu vláda rozhodla vyřadit ze soutěže o privatizaci Unipetrolu tři ze šesti přihlášených uchazečů. Proč se tak stalo a jak vlastně to jednání vlády vypadalo je ve hvězdách. Tehdejší předseda vlády Stanislav Gross se komisi doslova vysmál do očí, když jí při svém výslechu odkázal na záznam ze schůze vlády. Komise se totiž samozřejmě nemohla o jednání vlády nic dozvědět, neb ono tehdejší zasedání kabinetu bylo tajné, čili z něj ani záznam existovat nesmí.

Ministři předvolaní před komisi si na zmiňované zasedání vlády nepamatují. Jistě, co by si asi měli pamatovat? Šlo přece jen o nějakých patnáct miliard nebo tak nějak? To je nejspíš pod jejich rozlišovací schopnost, jim se zvedá tlak a zlepšují paměťové schopnosti až někde mnohem výš... Vzpomenou si patrně až v očistci, čemuž by napovídal fakt, že jediným z ministrů, kteří vyškrábli z paměti alespoň zlomek vzpomínky na tohle jednání, byl zástupce KDU-ČSL ve vládě, ministr zahraničí Cyril Svoboda. Nevěřící ministři byli všichni postiženi takovou ztrátou paměti, že to až vzbuzuje jisté pochybnosti o jejich mozkovém zdraví. Občané se srovnatelným poškozením paměťových stop by nejspíš nedostali v běžném životě zaměstnání ani jako hlídači obecní skládky komunálního odpadu, natož jako strážci pokladu národního, ekonomického...

Mám za to, že i jejich vystoupení před komisí se dá s přehledem označit za výsměch nejen komisi samotné, leč i za výsměch veřejnosti. Říkají takto nám všem: "Ale, vlezte nám s tím, vy víte kam... A hlavně, nepleťte se nám do našich jednání. My jsme vláda, vy nejste nic...."

A to se člověku ani nechce připomínat, že kolem privatizace Unipetrolu se v souvislosti s podezřením, že přece jenom mohlo jít o jistým způsobem manipulovanou a ve finále i zmanipulovanou záležitost, objevují jména neustále stejných podnikatelů. Týchž, kolem kterých se točí nejen miliardy korun, ale kolem kterých tancují jak politici, tak policisté - a kolem nichž občas také sviští kulky.

Členové takto pracující vyšetřovací komise by, podle mého, za špatně odvedenou práci, měli přinejmenším vrátit ty příspěvky, které kromě svého běžného příjmu za usedání v komisi získali...