Smutná zpráva
Je to poměrně smutná zpráva. Ne, že by jí člověk nečekal. V záplavě všech těch možných afér a aférek, které po chvilce odšumí do ztracena, se dá čas od času očekávat, že něco pořádně křachne.
I stalo se. Bývalý šéf kanceláře dvou bývalých předsedů vlády Zdeněk Doležel byl, spolu se dvěma dalšími osobami, zatčen pro podezření z podvodů při čerpání peněz z fondů EU a státního rozpočtu. Navíc má tato skupina krku podezření z vydírání. Toto, samo o sobě, není ta smutná zpráva.
Lidé jsou prostě různí a různě zlí, takže občas páchají trestné činy. S tím se toho mnoho nenadělá.
Smutná zpráva je, že k jejich odhalení - pokolikáté už? - podstatným, co podstatným, vlastně jediným a rozhodujícím způsobem přispěla soukromá iniciativa soukromé televize NOVA. Jejím redaktorům, kteří vytvářejí pořad "Na vlastní oči", se podařilo mapovat činnost této skupiny po nějakých devět měsíců. Podobný způsob investigativní žurnalistiky, alespoň v takovém měřítku, jsme tu, jestli se nepletu, zatím neměli.
Smutná zpráva je to - podle mého - proto, že nebýt jakési "zabýčenosti" redaktorů NOVY, kteří důsledně sledovali činnost pana Doležela i po té, co se mu nějak podařilo vykroutit se z poměrně velkého korupčního maléru, jež se na něj snášel ohledně jeho "pěti českých na stole", bylo by těžké odhadnout, zda by se na jeho další kšefty přišlo.
Jestli z toho prozatím nevyplývá, co mě na této nejnovější kauze rozesmutňuje, pak to zkusím ještě jednodušší češtinou - proč na tohle nepřišli policisté z útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, v případné navíc spolupráci s našimi zpravodajskými službami? Je to proto, že pan Doležel byl kdysi velké zvíře na vnitru a poté i na vládě? Je to možné?
Odpověď se asi nikdy nedozvíme, ale vzhledem k tomu, že na tento zločinný úmysl přišli investigativní novináři, má prostě policie (nebo zpravodajci) smůlu - tenhle úspěch se jim zkrátka přišít nedá a nedá.
Smutné je i to, že - jak to zatím podle kusých informací o případu vypadá - ona parta kolem pana bývalého šéfa premiérské kanceláře, který ještě před tím působil u Stanislava Grosse v době jeho šéfování na ministerstvu vnitra, chystala celý podvod pod jménem obecně prospěšné společnosti s názvem "Bono Publico". Jestli mě mé lingvistické tiky nějak mnoho neklamou, zněl by český název společnosti nějak jako "Obecní dobro", či hodně podobně.
V tom se tedy pánové padouši hrubě podobají cynické zvěři z prostředí organizovaného zločinu, jejichž akciovky či podniky si podobně zvukomalebně hrají třeba se slovem "mafia", a tak dále.
Znamená to pro mě, že se cítí nejspíš naprosto vyvázáni z prostředí, které je obklopuje a jsou schopni plánovat trestnou činnost pod názvem, který navozuje dojem téměř církevního spolku.
A ještě něco. Zatím v této poznámce nepadla ani zmínka o tom, že zatčení pánové jsou (nebo možná, že touhle dobou už nejsou) ze sociální demokracie. Myslím si o tom následující - zločincem se člověk nestává jen tak, hlavně ne politickou příslušností. Kdybychom ke každému zločinu, který je v republice spáchán měli přiřadit i politickou příslušnost pachatele a potom z toho vyvozovat nějaké dalekosáhlé důsledky pro politickou scénu, asi bychom tu už dávno měli občanskou válku, nebo by bylo po ní a my, pozůstalí, bychom lezli ve větvích stromů.
Nicméně, pro každou politickou stranu by i tento případ mohl sloužit jako poměrně zřetelné varování.
A to ve smyslu následující otázky: Nemáte náhodou, vy představitelé našich všech možných stran a politických subjektů, kolem sebe poměrně očividné gaunery, kteří se schovávají za politickou příslušnost, za politické funkce, za jim přidělený podíl na moci, a to všechno jen proto, aby pod nějakým ideologickým či mocenským praporem mohli připravovat a páchat nějaká ta svinstva? Doopravdy nemáte?
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.