Slovensko slaví 15 let své ústavy

Nicméně americká ústava se nestala navždy zakonzervovaným dokumentem, právě naopak: systém dodatků ji někdy posouval dál a ještě rozšiřoval hranice svobody, viz hned prvních deset dodatků přijatých o několik let později. Ten úplně první, o svobodě vyznání a o svobodě projevu, přece dobře známe téměř všichni i v našich končinách. A jiná práva, o kterých často slýcháme v amerických kriminálkách nebo filmech z právního prostředí, zase vycházejí ze čtvrtého až šestého dodatku o domovní svobodě nebo o právu na rychlé a veřejné přelíčení před nestrannou porotou v každém trestním procesu. V průběhu let pak dodatky rušily otroctví a potlačovaly diskriminaci, ale také upravovaly vztahy uvnitř unie i zpřesňovaly výkon volebního práva. V tomto procesu změn došlo dokonce i na prohibici, jejíž jedenáctileté období se přes možná dobré původní úmysly nezapsalo do dějin země zrovna zlatým písmem.

Má-li být řeč o ústavě Slovenské republiky, nenabízí se samozřejmě srovnání ani s významem ani s historicitou té americké. Řeč je jen a pouze o tom, že čas dokáže odpouštět chyby a nedostatky, dokážeme-li si je přiznat, poučit se z nich a zejména je napravit, jak nejlépe umíme. A v tom je příběh slovenské ústavy překvapivě pozitivní i přes podivný chvat a poměrně ponurou atmosféru, v níž byla přijata. I přes různé a možná ne vždy nejčistší úmysly jejích tvůrců a schvalovatelů. Právě onen chvat a snad i kdovíjaké úmysly nejmocnějších představitelů tehdejší garnitury se podepsaly na tom, že text byl přijat v podobě, která obsahovala nejedno minové pole: třeba v praxi jen stěží dosažitelnou parlamentní většinu pro volbu hlavy státu. Což se o pár let vymstilo, když země téměř rok žila bez řádně zvoleného prezidenta a valnou část jeho pravomocí nadlouho převzal tím pádem téměř nekontrolovatelný premiér Vladimír Mečiar.

Přes tuto i další chyby nelze upřít slovenské ústavě jednu zásadní věc: byla napsána jako základní zákon právního státu, parlamentní demokracie, která navíc respektovala danou státoprávní situaci a nevnesla právní chaos a rozvrat do poměrů tehdejšího Československa. Možná ne všichni si dnes pamatujeme každý detail tehdejší situace, ale klíčový signál pro pozdější rozpad federace vyslala tehdejší Slovenská národní rada už červencovou deklarací svrchovanosti, ovšem bez právních důsledků. A politická shoda reprezentací obou národních republik o datu a harmonogram rozdělení společného státu se zrodila necelý týden před přijetím slovenské ústavy, na srpnovém jednání premiérů Václava Klause a Vladimíra Mečiara v Brně. Tyto dohody pak byly právně posvěceny v zákonech Federálního shromáždění až později na podzim.

Uprostřed toho všeho tak slovenská ústava sice nepřímo předjímala příští samostatnost země, ale pro daný okamžik ponechala v platnosti federální zákony a předpisy všeho druhu a odložila účinky některých svých článků na dobu samostatnosti, k níž došlo právně přehledným způsobem, dosaženým na federální úrovni. Sice bez referenda nebo jinak projevené jasné vůle většiny lidu, což byla bezpochyby vada politická, ale z formálního hlediska vše proběhlo legální cestou. Na rozdíl od různých jiných divokých cest, jichž jsme se tehdy obávali, a nedejbůh válek, které v oněch dobách lomcovaly nejen Balkánem, tak je na slovenské ústavě přece jen cosi unikátního v dobrém slova smyslu. I když mračna nastupujícího mečiarismu nedávaly tehdy tušit nic moc dobrého.

Vývoj pak ukázal, že největší problémy vlád Vladimíra Mečiara ani tak nesouvisely s problematickými místy ústavy, ale s jejím opakovaným porušováním. Zejména samotným Mečiarem, který měl tak rád roli otce vlasti. Ale také například tehdejším předsedou parlamentu a dnešním prezidentem Ivanem Gašparovičem. Což je dnes vzpomínka obzvlášť pikantní, uvážíme-li, že po překvapivém postupu do druhého kola voleb se nakonec Gašparovič stal hlavou státu poté, co jej s více než zaťatými zuby volili Mečiarovi odpůrci. Zdůrazněme, že v přímých volbách, jejichž zakotvení patřilo v průběhu let k nejdůležitějším ústavním změnám. A že politik se zřetelně nacionalistickými rysy dnes horuje pro odklad uvažovaných úprav ústavy na dobu, která zohlední i novou ústavní smlouvu či jiný náhradní klíčový dokument Evropské unie.

Dnes je toho na Slovensku vůbec hodně jinak, než před patnácti lety. Zejména podle všech průzkumů většina obyvatel přijímá stát za svůj, což není stav trvající příliš dlouho. Menšinu, která samostatnost opravdu chtěla, obohatila významná skupina těch, kteří se s rozpadem smířili až postupem doby, kdy se nový stát dokázal zbavit garnitury s totalitárními sklony, stát se platným členem mezinárodního společenství - zejména jako součást NATO a Evropské unie, a v posledních letech proslul i jako země reforem. A ovšem nesmíme zapomínat na mladou generaci, která v této zemi vyrostla a jinak to vlastně ani nezná. Letos v souvislosti s výročím ústavy dokonce zaznělo několik slov vzájemného uznání mezi politiky, kteří si tehdy nemohli přijít na jméno. Ano, dokonce i politika dokáže někdy - možná ne úplně, ale aspoň trochu - příjemně překvapit.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .