Slovenské "buď-anebo"?

Možnost hlasovat na zastupitelských úřadech v cizině a také korespondenčně je pro Slováky novinkou. Očekávané asi dvě tisícovky hlasů krajanů nepřinesou jimi voleným stranám snad ani desetiny procenta. Nemusí to být ale desetinky marné: průzkumy a prognózy předpovídají jediného jasného vítěze, sociálního demokrata Roberta Fica, který ale bude potřebovat pro sestavení případné vlády asi ještě dva spojence. A tady už půjde opravdu o každý hlas. Kromě dlouhodobých více než třicetiprocentních preferencí pro Ficovu stranu Směr se totiž prakticky po celé volební období držel na druhé pozici Vladimír Mečiar a jeho HZDS. A dnes to možná už není pravda. Další strany v poslední době zaostávaly jen o kousek, odpovídající statistické chybě. Kandidátů na druhé místo je hned pět a výčet subjektů, které mají reálnou šanci obsadit místa ve sněmovně, ale ani tím ještě nekončí.

Do skutečného hlasování zbývají dva týdny a leccos se může změnit i pouhým plynutím času. Navíc téměř každý každého preventivně obviňuje z přípravy diskreditační aféry, což napovídá, že v takovém naladění mají už zřejmě všechny významnější kandidující strany v záloze proti soupeřům něco negativního, co by se dalo vytáhnout v případě útoku. Pak by už záleželo jen na tom, kdo ztratí nervy jako první. Slovensko by nebylo první ani poslední zemí střední Evropy, kde by k tomu došlo. Ale nepředbíhejme.

Zatím platí, že v pelotonu stran s prognózou zisku kolem deseti procent hlasů se nacházejí bývalí spojenci i odvěcí soupeři: bývalý premiér Vladimír Mečiar se svou Lidovou stranou-HZDS i současný ministerský předseda Mikuláš Dzurinda a jeho demokratická a křesťanská unie. Stejně tak na druhé místo kladou některé průzkumy maďarskou koalici, a ta by získala téměř stejný počet hlasů jako Slovenská národní strana, kterou dnes pro extremismus odmítá dokonce i samotný Mečiar. Konzervativní křesťanští demokraté jsou dalšími vážnými uchazeči o naprosto stejný počet mandátů. A v zisk těsně nad 5 procent, potřebných k platnosti zvolení, ještě mohou doufat liberálové a komunisté.

Pokud se prognózy naplní, parlament si rozdělí osm stran, neschopných utvořit rozumnou většinovou vládu, protože zatím se nacionalisté distancují od ještě větších nacionalistů, konzervativním křesťanům nejdou pod fous liberální křesťané, liberálové se štítí téměř všech a skoro nikdo se nechce znát ke komunistům. Byl by to tristní výsledek předčasných voleb, které měly vyřešit neúnosnou situaci úřadování stále více menšinové vlády, ad hoc podporované uprchlíky z hodnotově naprosto nesourodných stran.

Důležité je vědět, že šest a více politických stran ve sněmovně si přeje stejně malý počet dotázaných lidí, jako je příznivců vlády jedné strany - totiž asi tři procenta voličů. Dohromady dvě třetiny Slováků si naproti tomu ideální složení sněmovny představují jako tří- nebo čtyřčlenné. Nevyřčenou otázkou pak zůstává, zda pro to sami něco udělají a zda se rozhodnou soustředit odevzdané hlasy do rukou menšího počtu stran a kdo by na tom případně profitoval.

Jednu z cest, jak oslovit voliče, nabízí nejdéle úřadující premiér široko-daleko, mistr finišů, Mikuláš Dzurinda. Po měsících, téměř letech vlažného postoje k Vladimíru Mečiarovi, který pomalu přestával být strašákem doma i v cizině, přišel premiér s radikálním prohlášením, že Mečiar je zločinec a Fico bolševik. Vyslovil ho před týdnem pro české publikum, v rozhovoru pro Lidové noviny, a záhy s ním nastartoval i oficiální kampaň na domácí půdě. Navzdory rozpadu pravicové vládní koalice, který bezprostředně vedl k předčasným volbám, chce Dzurinda pokračovat ve spolupráci se stejnými stranami, trvá na pokračování reforem a mluví o hodnotách, pojících ho s maďarskou koalicí a křesťanskými demokraty. Obvinění od jeho bývalých spojenců z nedůvěryhodnosti a prosazování vlastních zájmů ho netrápí, z mnoha podezření z korupce nebylo nic prokázáno.

Jak vysoko Dzurindova hvězda může znovu vystoupat, je stále otevřenou otázkou. Faktem je, že on personalizuje souboj dvou koncepcí: na jedné straně je Fico a slib zrušení prakticky všech reforem posledních let, na straně druhé Dzurinda a provedené reformy a strany, které se na tom všem spolu s ním podílely a které přece nemohou jít do koalice ani s Ficem, slibujícím návrat nejméně o pět let zpátky, ani s Mečiarem, který se nikdy nezbaví své temné minulosti.

Razancí posledních Dzurindových výroků byli domácí pozorovatelé překvapeni: ale možná právě v tom je to tajemství malého maratónce, který už jednou porazil Fica a dvakrát Mečiara. Protože - nakonec - jakou jinou otázku klást voličům, než "buď-anebo"?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Radio na přání .