Sliby chyby

Naopak lze v textu očekávat mnoho obecných frází, pod kterými si každý bude moci vybavit něco jiného. Právě v tomto duchu hovoří o programovém prohlášení premiér Stanislav Gross. Ten se nechal slyšet, že si je vědom toho, že některé pasáže programu budou jinak vykládat sociální demokraté, jinak lidovci a jinak unionisté. Rovněž lze očekávat, že představitelé všech koaličních stran budou tvrdit, že dosáhli maxima a že jim nic nebrání prosadit zásadní body svého volebního programu. Nenaplní se tak slova ministra Bureše, že konečná podoba programového prohlášení bude velmi konkrétní, až se budou všichni divit.

Politická jednání koaličních partnerů způsobí podle všeho pravý opak. Rovněž pouze nenapravitelní optimisté očekávají, že vláda po získání důvěry ve sněmovně spustí razantní reformu veřejných financí. Podle všech signálů se bude spíš snažit o to, aby příliš neznervóznila Evropskou unii. Vstupem do ní se totiž Česká republika mimo jiné zavázala zavést společnou měnu unie, tedy euro. A jednou z nutných podmínek je dodržení tzv. maastrichtských kritérií. Což znamená, mít pod kontrolou státní dluh a držet ho pod třemi procenty hrubého domácího produktu. To se vládě zatím nedaří.

Proto si Brusel od ní vyžádal plán, dokdy a jakým způsobem hodlá Česká republika tzv. maastrichtská kritéria splnit. Grossův kabinet si tudíž nemůže dovolit nějakou provokaci. Tou by byl například astronomický deficit státního rozpočtu. Proto se koaliční vyjednávání o novém programu poněkud zkomplikovalo.

Politici si totiž museli spočítat, nakolik by přišly státní pokladnu nejrůznější populistické sliby. Když zjistili, že by způsobili rozpočtovou pohromu, museli od některých z nich ustoupit. Přesto k razantní změně nedojde. Deficit státního rozpočtu na příští rok by měl být po započtení ztráty Konsolidační agentury zhruba stejný jako ten letošní. Navíc slib Evropské unii byl konstruován tak, že si vláda nemusí příliš lámat hlavu s razantními škrty výdajů. Opatrná politika posledních vlád tak bude s největší pravděpodobností pokračovat. Což se nepříznivě projevuje v ekonomických číslech. Stačí uvést několik údajů ze studie, kterou vypracovala Československá obchodní banka. Podle ní je Česká republika dlouhodobě nejpomaleji rostoucí ekonomikou ve středoevropském regionu. Česká republika se rovněž potýká s nejvyššími schodky veřejných financí v poměru k hrubému domácímu produktu v regionu.

Podle studie se sice Špidlova vláda pokusila o ozdravění státních financí. Reforma však byla podle studie nedostatečná. Proto je Česká republika vzdálena době, kdy by mohlo být zavedeno euro. Naopak například sousední Slovensko brzo splní podmínku pro přijetí společné měny, kterou je deficit do tří procent hrubého domácího produktu. Výsledky studie Československé obchodní banky tak potvrzují slova ekonomických expertů. Ti opakovaně upozorňují na nezbytnost razantní reformy veřejných financí.

Špidlův kabinet tyto připomínky dostatečně nevyslyšel. Přesto se netěšil z velké popularity u voličů a přežil pouze půlku volebního období. V situaci, kdy nastupuje k moci Grossova vláda, se nelze divit tomu, že k voličům směřuje spíše sliby, než varování, že bude hůř. Tváří tvář nízkým volebním preferencím a blížícím se volbám do poslanecké sněmovny, nelze jinou taktiku čekat. Směrem k razantním reformám pak půjde o sliby typu přípravy koncepce důchodové reformy. Tu politici slibují opakovaně, bez ohledu na to, zda je u moci pravice nebo levice. Ke konkrétním činům zatím nikdy nedošlo. Přitom hrubé rysy reformy jsou léta k dispozici a ani doladění detailů není neřešitelnou překážkou. Tu se však politici zatím nikdy nepokusili zdolat.

Takže současné dohady o novém programu se nesou v hokynářském stylu - někde ubrat, jinde přidat a hlavně intenzivně hledat, jak to zaplatit. Vše nasvědčuje tomu, že i nadále bude platit nejjednodušší recept. Zadlužit se a vzít útokem kapsy daňových poplatníků. Samozřejmě v programovém prohlášení vlády o tom nebude ani slovo. Naopak se to v materiálu bude hemžit sliby a ujišťováním o růstu životní úrovně.