Skromné možnosti pomsty

Státy, jež překypovaly ušlechtilým hněvem, když bičovaly Ameriku za vpád do Iráku neposvěcený Radou bezpečnosti OSN, nyní hodlají uznat rozbití členského státu OSN nejenže bez souhlasu Rady bezpečnosti, nýbrž dokonce navzdory její platné rezoluci. Tento postoj relativizuje hodnoty, kvůli nimž se údajně před deseti lety vedla válka se Srbskem. Skutečnost, že se etnické poměry v Kosovu změnily radikálně ve prospěch Albánců a ti že mají nárok na sebeurčení, se stává jediným důvodem pro vznik druhého albánského státu v Evropě. Platí-li tento důvod pro Kosovce, proč neplatí pro kyperské Turky, jejichž republika na severu ostrova i po 35 letech existence je pokládána za skvrnu ve tváři Evropy. Nestojí-li Evropě multietnický stát Srbsko za udržení, proč tolik lpí na formální jednotě sousední Bosny, kde vedle sebe a nikoli spolu existují tři prakticky nezávislé útvary? Nejsou-li poválečné hranice nedotknutelné a mohou se měnit dle přání etnických menšin, čeho se nadáme v zemi, jako je Belgie - kolébka Unie, kde nikoli menšina, ale většina je sílou udržována v nechtěném svazku? Trvá-li nyní Unie na tom, že Kosovo se s Albánií spojit nesmí, protože Evropa to nepřipustí, proč tolik lpěla na přirozeném právu Němců nebo Vietnamců na znovusjednocení a dodnes přiznává toto privilegium Číně, navzdory přání Taiwanců? Máme-li věřit prohlášení evropských politiků, že kosovský případ je naprostá výjimka, která jen potvrzuje pravidlo, jak vážně můžeme brát mezinárodní řád, z něhož se dle potřeb dělají nelogické výjimky?

Ve světě vůbec a v Evropě zvlášť je plno regionů se sporným územním statutem a kosovská výjimka bude všude vnímána jako precedens, který se dá zopakovat, bude-li se dost vehementně naléhat. Nebude to Unie, ale Rusko, kdo se bude tentokrát ohánět pošlapáním dříve schválených rezolucí OSN a vytlačovat rozmístění policejního sboru EU v Kosovu za rámec mezinárodně právního pole. Ve výbušném a nevyzpytatelném balkánském regionu budou nyní Evropané dělat nevděčnou četnickou práci jen a jen na vlastní riziko a nést veškerou odpovědnost za další vývoj událostí. Před deseti lety během války o Kosovo musely Spojené státy kvůli Evropanům tahat kaštany z ohně. Poučeny vrtošivým chováním svých nespolehlivých spojenců, podruhé do toho nepůjdou. Vzniknou-li na Balkáně problémy, zůstane jejich vyřešení zcela na svědomí a v kompetenci nepříliš akceschopné Unie, a ta ze všeho nejméně má ráda přímou odpovědnost.

Od středu Evropy nejsou příliš vzdálené i konflikty na území rozpadlého Sovětského svazu. Rusko je příliš dlouho a příliš aktivně vtaženo do sporů o Abcházii, Jižní Osetii nebo Podněstří, než aby se od nich mohla jednoduše distancovat. Ostatně všichni obyvatelé těchto separatistických republik mají občanství Ruské federace. I kdyby okatě pragmatické kremelské vedení, které si umí spočítat vlastní výhody, se chtělo tohoto břemene zbavit, nyní po tom, co Evropa provedla v Kosovu, si to nemůže dovolit. Vrácení těchto republik do jejich původních státních celků by zasadilo prestiži Moskvy těžkou ránu. Evropa sama zneuctila princip mezinárodního práva, který doteď překážel Moskvě v jednoznačnějším postupu vůči těmto územím. Na druhé straně radikální změna statutu separatistických útvarů by mohla ohrozit mezinárodní postavení Ruska a uvrhnout konflikty do žhavé fáze. Tbilisi mnohokrát opakovalo, že ruské uznání Abcházie nebo Jižní Osetie bude pokládat za vyhlášení války. Prázdné hrozby to určitě nejsou, jelikož pro gruzínské vedení je v sázce národní čest a válka, ať už to zní jakkoli cynicky, umožňuje řešit nebo aspoň tlumit narůstající vnitřní problémy. Gruzii by v případě ozbrojeného konfliktu s Ruskem nepochybně podpořil morálně i materiálně celý západní svět. Děsím se pomyslet na to, co by se odehrálo v takovém případě na Kavkaze, který vedle Balkánu je druhým sudem prachu.

Gruzie ovšem se snaží o členství v NATO. Obdrží-li vojenské záruky ze strany Severoatlantické aliance, bude se cítit silnější v kramflících a bude se snažit o silové obnovení své mezinárodně uznávané celistvosti. V takovém případě každý zásah Ruska ve prospěch svých občanů obývajících sporná území, by byl útokem na členský stát NATO - důsledky takové kolize se dají snadno domyslet. Již na dubovém summitu NATO v Bukurešti bude nastolena otázka postupného začleňování Gruzie do aliance. Bude-li rozhodnutí pozitivní, prudce vzroste pravděpodobnost toho, že Moskva na oplátku uzná nový statut Abcházie a Jižní Osetie. Odvolá se přitom nepochybně na evropský postoj ke Kosovu. Někdo může tvrdit, že Pandořinu skřínku otevřel jen výjimečně, pro tentokrát a že ji hned znovu zavře, ale málokdy už k tomu má příležitost.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .