Školská reforma

Úspěch stojí a padá ovšem s otázkou, do jaké míry toho jsou učitelé a ředitelé vůbec schopni.

Ministerští úředníci doufají, že stačí reformu dostatečně medializovat, aby všichni pochopili, o co při ní vlastně jde. A čekají, až dorazí miliardy z Bruselu na program Vzdělávání pro konkurenceschopnost, ze kterých by se měla zaplatit učitelům vynaložená námaha a ještě by mělo zbýt na propagaci.

Proč ale na to jít tak složitě? Zvlášť když smyslem reformy přece je oprostit informace od zbytečného balastu, představit je v souvislostech, v reálném životě, tak, aby je děti pochopily a nemusely je biflovat. Proč to tedy takhle nezkusit i s učiteli? Jestli mnozí učitelé na základních školách opravdu nevědí, co se od nich vlastně chce, možná by bylo na místě promítnout jim na semináři jako úvod do problematiky Svěrákovu Obecnou školu: Jan Tříska v roli svérázného učitele Hnízda předvedl na plátně velmi názorně, jak mohlo vypadat propojování předmětů- od dějepisu, přes občanskou nauku až po hudební výchovu- už v éře, kdy se ještě učilo jako za Marie Terezie. Rozjívení uličníci mu viseli na rtech, protože měl charisma a fantazii.

Kolik je takových učitelů a učitelek v dnešních necelých čtyřech tisícovkách základek při průměrném platu pod dvacet tisíc? Přitom bude záležet především na nich, jestli se školská reforma nakonec povede nebo ne. Ukáže se to teprve v příštích měsících, či lépe řečeno letech. Zatím se v tomto směru nedá moc usoudit ani z průzkumu, který provedl Ústav pro informace ve vzdělávání. Toho se účastnilo 2185 škol a vyplývá z něj, že hlavně v menších školách, do 300 žáků, se sice do tvorby vzdělávacích programů zapojilo podstatně víc učitelů než ve školách větších, kde pro reformu přiložil ruku k dílu jen každý druhý učitel, ale že v malých školách, do jednoho sta žáků, se s reformou zase ztotožnilo podstatně méně učitelů než jinde. Velké školy si kromě toho častěji stěžovaly, že jim a rodičům reformu nikdo nevysvětlil. Zapojovali se snad v malých školách učitelé do tvorby programů častěji také proto, že to ředitelům mohli obtížněji odmítnout než tam, kde bylo k dispozici učitelského personálu víc?

Na druhé straně se vstřícnost vůči reformě lišila na školách lišila i podle krajů. Čísla se tedy dají interpretovat různě a teprve praxe ukáže, jak je to doopravdy.

Zcela jistě se ale dá říct už dnes, že nároky na učitele se nejpozději dnešním dnem výrazně zvýšily. Učební projekty nelze vymyslet jednou pro vždy. Bude třeba je neustále inovovat, aktualizovat podle nových podnětů. Propojování s jinými předměty vyžaduje soustavnou komunikaci s dalšími členy učitelského sboru. Teď platí i ve školách to, co v každé jiné firmě: že její zaměstnanci jsou tým, na jehož kreativitě a sehranosti záleží úspěch podniku.

Jednu obrovskou odpovědnost ale mají učitelé bezesporu navíc: na jejich umu do značné míry záleží, jak bude vypadat to nejcennější, co dneska každá země má: lidský kapitál. Dá se to vůbec penězi zaplatit? Asi těžko, jinak by učitelské povolání nebylo odjakživa především posláním. Právo na slušný plat mají ale učitelé bezpochyby. Přesněji řečeno: ti dobří. Ti špatní nemají na školách co dělat.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .