Šestý týden

V bodě nula je též jednání o složení vedení nové Poslanecké sněmovny. Mám za to, že se celkovému stavu může s přehledem říkat "vládní krize". Ještě nějaký čas a budeme to směle moci nazvat "ústavní krizí", neboť s tím, že se ani nesejde ustavují schůze nově zvolené dolní komory Parlamentu naši novodobí "otcové zakladatelé" nepočítali.

Asi se člověk mnoho nesplete, když po šesti týdnech tzv. "politických rozhovorů", které k ničemu nevedly, pocítí nemalé rozpaky nad tím, jakým způsobem jsou jednání o budoucí vládě vedena. Nebo jinak, co se o jednáních, která by měla vést k sestavení nové vlády dozvídá veřejnost.

Uznávám, že poměrná část veřejnosti již svou hlavní a v podstatě jedinou povinnost splnila - šla volit. Nyní jí nezbývá, než spolehnout se na to, že své povinnosti splní i druhá strana. Připomínám, že u ODS se jedná, podle předvolebních vystoupení předsedy Topolánka dokonce o "smluvní povinnost". Troufám si odhadnout, že žádný z voličů nepředpokládal, že hází hlas do urny proto, aby následujích šest týdnů opakovaně zjišťoval, že jde neustále o to, kdo nemá koho rád, kdo si o kom co myslí a kdo se s kým rozhodně nechce bavit, potažmo dělit o moc.

Vzhledem k výsledku voleb bylo - a to okamžitě po vyhlášení výsledků - i méně nadaným jedincům zřejmé, že k sestavení vlády nevede jiná cesta, než snaha po takovém vzájemném konsensu (tedy po něčem, co obsahuje i schopnost ustupovat od vlastních představ), který by vládě zajistil jakousi oporu v Poslanecké sněmovně.

To, že k takovému konsensu musí, opakuji, musí dojít jedině dohodouobou nejsilnějších stran, došlo po volbách snad i těm nejméně nadaným jedincům. Nikoli však, jak se zdá z dosavadních výsledků povolebních politických jednání, špičkovým vyjednavačům parlamentních stran. Je mi líto, ale nejblíže pravdě je šéf lidovců Miroslav Kalousek, když říká, že lidé už by si pomalu mohli začít myslet, že posledních šest týdnů berou zúčastnění politici své platy za nic. Ano, berou je za nic.

Někteří z nich v mediálních výstupech přirovnávají současná jednání jak o složení vedení Poslanecké sněmovny, tak o budoucí vládě k šachové partii. I kdyby se jednalo o korespondenční partii a každý tah by účastníkům zabral jeden den, pomalu by se ta partie mohla chýlit (kolem 40. tahu) k nějaké koncovce.

Zatím jsme svědky toho, že jedna část šachistů říká, že druhá část šachistů blokuje jednání. Jako důvody jsou pak jmenovány povýtce záležitosti řádově nižšího významu, než jakým by mohla být snaha o prospěšnosti budoucí vlády této zemi. Jinak řečeno: pomalu jako by mezi řádky výstupů z jednání prosvítala něčí převratná myšlenka, že by ona jednání mohla probíhat o budoucích programových prioritách oné pevně usazené vlády, nikoli o tom, kdo v ní bude sedět.

To je, řekl bych a myslím to skutečně ironicky, po šesti týdnech poměrně nosná představa.

Žijeme ve složité době, ve složité Evropě, a tak by se mohlo zdát, že efektivním způsobem, jak pomáhat státu v té komplexní šlamastyce by byla práce na pevné vnitropolitické struktuře, jež by dala základ pro budoucí úspěšnou politiku státu v širších měřítcích.

Děje se ale pravý opak - naše politická scéna ke složitým evropským či globálním zmatkům ještě přispívá spořením se o to, zda jedna či druhá strana, která se účastní povolebních jednání přistoupí na nějaké podmínky, či nepřistoupí na nic.

Ale abych nebyl jen negativistický - pana Topolánka nabídka (zatím jaksi odmítnutá) na účast sociální demokracie ve vládě, a na straně druhé pana Paroubka zmínka o možnosti pracovat v budoucnosti na novém volebním zákoně, který by ještě více zvýhodňoval nejsilnější strany, se už blíží skoro "námluvám", jak za starosvětských časů. Politici obou nejsilnějších stran jakoby chtěli ještě chvilku počkat, než letní parna vypaří voličům z hlav zbytky povolebních hrdostí. Počítám, že tak začátkem srpna tu budeme mít buď novou opoziční smlouvu nebo tu (tolik nechtěnou) "velkou" koalici.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci http://www.rozhlas.cz/cro6/audio/ Radio na přání