Senátorova ostuda

Z hlediska dobrých mravů to není zrovna správné. Vzhledem k tomu, že voliči zákonodárcům podobné chování tolerují, lze těžko očekávat, že v nejbližší době úplně vymizí. Z tohoto úhlu pohledu se jeví jako naprosto nepochopitelné počínání senátora Jiřího Žáka. Ten podle už dvou soudních rozsudků nutil svoji asistentku, aby část svého příjmu vyplácela Žákově manželce.

Verdikt justice zní, že má Žák tyto peníze své bývalé asistentce vrátit. Senátor se hájí tím, že jeho choť pro něj vypracovala několik expertíz a proto si peníze zaslouží. Pokud to je pravda, pak je měla obdržet úplně jiným způsobem. Zákonodárci totiž mají možnost podobné analýzy speciálně platit. Samozřejmě by se dalo namítat, že mají k dispozici kvalitní servis v obou parlamentních komorách, takže využívání dalších expertů je jaksi nadbytečné. Když tím odborníkem je navíc rodinný příslušník, mohou být pochybnosti ještě silnější. Přesto by to bylo méně kontroverzní řešení, než to jaké zvolil senátor Žák.

V jeho případě by se navíc dalo také diskutovat o tom, jak to bylo s placením daní z takto získaných peněz a podobně. O Žákův případ se sice zajímala policie, ale brzy ho odložila. Zákonodárce tak momentálně čelí kromě vrácení peněz pouze veřejné ostudě. A jak to v české politické kultuře obvykle bývá, pár minut hanby v klidu přežije a život poběží dál. Senátor je prakticky neodvolatelný a pokud sám nerezignuje, nikdo ho mandátu jen tak nezbaví. Samozřejmě otázkou zůstává, zda podobné chování je výjimečné. Bývalá Žákova asistentka tvrdí, že ne. Podle jejích slov jí senátor tvrdil, že je to běžný postup. Bruntálský senátor asi nebude jediným hříšníkem, na druhou stranu nelze paušalizovat. Určitě existuje celá řada zákonodárců, která nemá podobné přilepšení rodinného rozpočtu zapotřebí.

Rozruch kolem senátora Žáka by měl obrátit pozornost vůbec na systém nejrůznějších náhrad. Čím jich existuje víc, tím je větší šance, že budou zneužity. A nejde pouze o vyplácení asistentů, nebo o hrazení expertiz. Řeč může být i o nejrůznějších cestovních náhradách, kartách na benzin, příspěvcích na ubytování, či na provoz kanceláří. I v minulosti se objevily příklady, které ilustrovaly jak lehce a téměř beztrestně se dají podobné výhrady zneužít. Stačí připomenout bývalého šéfa republikánů Sládka, který na kartu čerpal tolik pohonných hmot, že by jeho vůz musel mít spotřebu desítek litrů na sto kilometrů. Nebo Stanislav Gross, když vyjasňoval původ peněz na financování bydlení, tak se spekulovalo o tom, že část mohla pocházet právě z uspořených peněz z nejrůznějších náhrad. Hovořit by se dalo také o různých způsobech, jak pomoci stranické pokladně. Třeba tím, že má daný zákonodárce shodou okolností kancelář v budově, která patří místní nebo regionální organizaci jeho strany. Většinou maximálně možný nájem tak putuje na stranické konto.

Samozřejmě nejedná se o závratné sumy, přesto jde o princip. Ten by měl být takový, že by podobné náhrady neměly být zneužívány. Jak ukazuje praxe, momentálně tomu nejde zabránit. V tom případě by bylo lepší, kdyby byly zrušeny. Poslanci a senátoři by měli vyšší plat. Jejich příjem by měl být takový, aby z něj mohli platit vše, co k výkonu funkce nezbytně potřebují. Pak by neměli důvod s penězi nejrůznějším způsobem manipulovat.

Problém je v tom, že by to šlo pouze změnou příslušných zákonů. A ty mají v rukou právě poslanci a senátoři. Dosavadní zkušenosti dokazují, že v této oblasti panuje shoda napříč politickým spektrem. Podle rčení, že kapři si sami rybník nevypustí, se vždy najde způsob, jak nejrůznější výhody zachovat, nebo je ještě rozšířit. A nemusí se to týkat pouze finančních otázek. Nekonečný seriál o omezování a neomezování imunity toho může být názorným příkladem.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .