Selhání lidská a systémová

Říkejme tomu třeba morálně duchovní rozměr individuálního života. Těch rozměrů je prostě víc a není radno vyzdvihovat jeden a nedbat přitom druhých, protože je to nepraktické. I společnost existuje ve vícerozměrném prostoru, například ta naše. Politické elity nedokáží dospět k představě fungujícího vládnutí, jde tedy o politickou krizi, ale existuje další rozměr - ekonomický. Daří se nám dobře, platy rostou, zahraniční investice též. Pravda, díky automobilkám, jejichž prosperita je dočasná, ale budiž.

I mezinárodní postavení naší země je rozměr svého druhu. Nás neznepokojuje. Stojíme sice na prahu nového stěhování národů a nevíme, jak dopadne, ale jsme členy struktur kolektivní bezpečnosti a nevíme o nepříteli, který by měl chuť na nás zaútočit. Pocit uspokojení nám komplikuje jiný rozměr existence naší společnosti a nejen jí. Rozměr ekologický, změna klimatu, tropická sucha, přívalové deště s povodněmi, možná i tornáda. Jak obstojí naše zemědělství, ale to je na dlouho, proto to odkládáme. Některé rozměry existence jedince i společnosti jsou více na očích, jiné méně. Ale ani o těch méně nápadných nelze říci, že jsou nedůležité.

Zaujaly mě méně nápadné projevy společenského bytí ilustrované příběhy dvou lidí, paní Radky Kafkové a pana Michaela Čaše. Paní Kafková měla donedávna významné postavení v ČKA, žena podle všeho zdatná a navíc pohledná. Některá média ji vyzdvihovala jako zosobnění podnikatelské úspěšnosti, tu národ potřebuje. Pak ji policie přistihla při převzetí tučné sumy. A pan Čaš? Šéf dopravní policie okresního formátu, svým vzezřením přímo ztělesnění razance, jakou jeho funkce vyžaduje. Diplomní práci věnoval etickému chování řidiče, co chcete víc. Pak byl přistižen jako viník dopravní nehody při jejím trapném zatloukání. V obou případech jsou některé věci nad slunce jasné, ty miliony v garáži paní Kafkové, a obsah alkoholu v krvi pana Čaše. To ostatní je hluboce nejasné.

Třeba to, jak to pan Čaš myslel s tématem své diplomní práce. Kolem paní Kafkové je nejasností víc, lidé z ČKA tvrdí, že transakce, které prováděla, byly korektní, že vhodnost úplatku nenastala. Nelze se vyhnout podezření, že nejasno panuje nejen kolem paní Kafkové, ale kolem celé ČKA. Proto se vnucuje otázka, zda šlo vlastně v obou případech o selhání individuální, anebo systémové. Jinými slovy, šlo o výjimku, anebo o pravidlo. Jako nezasvěcený občan mám s ohledem na jasné selhání obou zmíněných tento dojem. Nikdo by to předtím do nich neřekl, nějaké dřívější kiksy paní Kafkové vychází dočasně najevo, ale prosím vás, kdo občas nekiksne, že?

Existují-li nějaké varovné znaky, markanty, jak se říká, naznačují nedostatečnou integritu osobnosti, nikdo si jich nevšímá. Neumíme to, nebo je pokládáme za nevýznamné? Další otázka. Kolik lidí ve významných funkcích ve sféře politické, ekonomické, administrativní je na tom s integritou své osobnosti stejně jako paní Kafková nebo pan Čaš? Taková generální pochybnost o takzvaném lidském faktoru je nejen politicky, ale i psychologicky těžko únosná. Naše společnost by se pak podobala domku z nepálených cihel. Ten stojí, drží, takříkajíc, na čestné slovo, ale přijde povodeň a je z něj hromada bláta. Proto počítejme s tím, že oficiálně budou oba případy vyloženy jako individuální selhání.

Život společnosti se, stejně jako život jednotlivce, odvíjí na více úrovních. Opomíjet některou z nich je nepraktické. Třeba tu, kterou jsem nazval morálně-duchovní. Jan Neruda v jedné z Písní kosmických horlil: "Bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádru." /Nesrozumitelné/ z devatenáctého století je nám už vzdálen, přesto není vyloučena možnost, že naše elity tvoří příliš mnoho lidí, kteří jsou, obrazně řečeno, z nevypálené hlíny.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .