Segolene Royalová odmávla volební start

Jak se stalo, že se právě Segolene Royalové podařilo prosadit se ve více než většinově mužském světě francouzské politiky? Proti vyrovnaným, i když nahlas nikdy nepřiznaným řadám mužských konkurentů použila osvědčené metody obchvatu. Získávala si podporu ne tradičním postupem uvnitř aparátu Socialistické strany, ale obracela se a stále se ještě obrací přímo k veřejnosti, k voličům. Její popularita časem narostla tolik, že ji zavedení lídři prostě nemohli ignorovat.

Dokud získávala body tím, že například v regionu Poitou-Charentes porazila tehdejšího premiéra Jeana-Pierra Raffarina, vítali předáci socialistů vzestup Segolene Royalové potleskem. Jejich aplaus se ale vytrácel, když pochopili, že to družka jejich šéfa, prvního tajemníka Socialistické strany Francoise Hollanda myslí tak vážně, že míří přímo k metám nejvyšším.

Elysejský palác jako cíl nečekané konkurentky musel všechny "barony", jejichž premiérské a ministerské kariéry rostly za prezidentství Francoise Mitterranda, zneklidnit. Na jaře 2002 utrpěla francouzská levice zdrcující porážku. Musela přihlížet, že z prvního kola prezidentských voleb postoupil vedle zástupce tradiční pravice Jacquese Chiraka představitel krajní nacionalistické pravice Jean-Marie Le Pen. Protože reprezentant levice Lionel Jospin zůstal takříkajíc za vraty, v druhém kole nezbylo levicovým voličům než s rozkousanými rty odevzdat hlas Chirakovi. Od té doby žijí socialisté myšlenkou na vyrovnání účtů a jejich naděje živí pocit, že po dvou Chirakových prezidentských obdobích se musí kyvadlo moci přesunout zase nalevo. A kdo z jejich předáků by nechtěl za tak příznivých okolností završit svůj politický životopis řádkou v položce prezident?

V tomto kontextu je už pochopitelnější, proč vstup Segolene Royalové do mužského politického kurníku vzbudil takový rozruch a proč se na ni staří kohouti dívali úkosem. Padaly i věty, které se nedaly vnímat jinak než jako údery pod pás a které navíc prozrazovaly omezenost jejich autorů. Například, když se bývalý premiér Laurent Fabius před rokem při zmínce o prezidentských ambicích Royalové posměšně ptal: " A kdo se bude starat o děti?"

Samotný nárůst popularity by favoritce průzkumů veřejného mínění nemohl proti konkurentům uvnitř vlastní strany stačit. To byl důvod, proč si nejen zřídila internetovou stránku pro diskusi se svými sympatizanty, ale proč se na ně obracela s výzvou, aby si podali přihlášku do Socialistické strany. Osmdesát tisíc nových členů bylo důkazem, že Segolene Royalová získala pevnou základnu uvnitř vlastního tábora.

Vybudovat si pevnou základnu uvnitř Socialistické strany bylo nezbytným předstupněm pro úspěch v soupeření o to, kdo bude nejdůležitějším kandidátem levice na prezidentskou funkci. Rozhodovalo se minulý čtvrtek ve vnitrostranickém referendu po šesti veřejných debatách, z toho tří přenášených přímo televizí. Tak zažili francouzští socialisté letos primárky na americký způsob. Segolene Royalová v nich zvítězila s převahou už prvním kole, když dostala více hlasů než její dva soupeři dohromady.

Má tedy dcera přísného důstojníka francouzské armády už na úspěch zaděláno? Ve volbách je sice leccos jasné, ale přesto nikdo nemá nic předem jisté. Socialistům, kteří chtějí zlomit trauma porážky z dubna 2002, nezbývá než postupovat za svou kandidátkou v sevřených řadách. Segolene Royalová si zatím zdatně počíná, co se týče voličů středu, kde může získávat na úkor předpokládané konkurence. Ještě ale není jasné, jak osloví ty, kteří byli pravou příčinou debaklu prezidentského kandidáta socialistů před čtyřmi lety. Nalevo od socialistů se tehdy vyrojilo tolik uchazečů o Elysejský palác, že právě hlasy jejich voličů scházely Lionelovi Jospinovi k postupu do druhého kola. Pokud chce Segolene Royalová zvítězit, musí přejít přes úzkou lávku, ze které bude na jednu stranu mávat voličům středu a na druhou vyznavačům krajní levice.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .