Schvalování Evropské komise neproběhlo
Pátek 29. října měl být slavnostní den a zvláště Italům na něm záleželo. Už loni, když se rozhovory o konečné podobě textu evropské ústavní smlouvy dostávaly do finále a vypadalo, že přeskočit poslední překážky nebude vůbec snadné, si premiér Silvio Berlusconi vymohl, že ať se to potáhne bůhvíjak dlouho, podpis se odehraje u něj doma, v Římě. Kdo by odolal pokušení, když zakládající smlouvy evropské integrace se podepisovaly před více než čtyřiceti lety rovněž nad Tiberou a dokument zakládající integraci příští by tak mohl opět nést jméno věčného města?
Když se hostina chystá příliš dlouho a příliš důkladně, nebývá výjimkou, že se vše nezdaří podle plánu. Platí to i o dnešní ceremonii v Římě. Při slavnostních příležitostech se obvykle řešívají záležitosti, které se nedají vyřídit jindy a jinde. Dnes se by se například bývalo hodilo pouvažovat nad vyhlídkou, co se stane, když právě podepsaný dokument v některé z pětadvaceti zemí neprojde buď v parlamentu, anebo což je mnohem pravděpodobnější, když se proti němu postaví většina voličů v některém z očekávaných národních referend. Pětadvacet šéfů států a vlád tentokrát vědělo, že v jejich neformálních diskusích nepůjde o příležitost, ale o holou nutnost.
Dva dny před slavnostním signováním evropské ústavní smlouvy se stalo cosi velice neobvyklého - předseda příští Evropské komise José Manuel Barroso místo aby si se svým týmem připíjel na začátek příští spolupráce, musel sbalit vlajku připravenou ke vztyčení na znamení úspěšného startu. Věděl, že kdyby nechal v Evropském parlamentu dojít k hlasování o nové komisi, tak by většina byla tak těsná, že by s ní buď dlouho neobstál, anebo by ze Štrasburku odešel rovnou s nepořízenou.
Zádrhel se začal splétat už v létě. Politik, který má sestavit novou Evropskou komisi, čelí protichůdným nárokům. Je sice jeho výhradní pravomocí, jak rozdělí jednotlivé resorty, může si však vybírat jen mezi těmi kandidáty, které mu navrhnou členské země. Výsledek se potom musí líbit Evropskému parlamentu, kde nepanují stejné politické nálady jako v členských státech unie. Pro takový úkol je nejvhodnější směs tvrdohlavosti i umění taktizovat. Jako v každé kuchyni, tak i v té politické stačí málo, aby byl výsledek - řečeno s páterem Lacinou z Dobrého vojáka Švejka - přeokořeněný na tu či onu stranu.
Když v létě Barroso oznamoval na veřejnosti, jak a komu podělil resorty, vysloužil většinou potlesk na otevřené scéně, protože i nespokojenci byli tak zaskočeni, že se jejich kritika proměnila v takřka nezřetelné mručení. Mlčení ale v tomto případě neznamenalo souhlas, pouze čekání na Barrosovu chybu. Jako slabý článek se mezi nominovanými komisaři ukázal Ital Rocco Buttiglione, paradoxně ne slabostí, ale zatvrzelostí. Politik, který jako jeden z mála o sobě může říci, že je papežovým důvěrníkem, prohlásil, že homosexualita je hřích a že hlavní rolí ženy je starat se o děti.
S takovým pohledem na svět není Buttiglione osamocen. Evropským poslancům ale vadilo, že s takovým - řekněme jednostranným - názorem by měl ve svém resortu mimo jiné posuzovat, zda v členských zemích mají lidé stejná práva a příležitosti. Při politickém vyjednávání se chybička může vloudit, horší je, když politik včas nepostřehne, že se chyba stala, anebo ji alespoň nedokáže včas napravit. Barroso to vzhledem k zatvrzelému postoji italské vlády, která nechtěla stáhnout jím vybraného kandidáta, neměl snadné. Přesto ale příliš spoléhal na to, že evropští poslanci se nakonec zaleknou vlastní odvahy a ustoupí, protože nebudou chtít, aby na ně padla odpovědnost za případnou politickou krizi. Vždyť to tu ještě nebylo, aby Evropská komise utrpěla porážku dříve, než nastoupila do funkce.
Když však hlasování nanečisto mezi socialisty dopadlo jednoznačně v Barrosův neprospěch a záporně se vyjádřila i většina liberálů, na něž vedle lidovců příští předseda spoléhal, nezbylo než ve středu ve Štrasburku veřejně přiznat neúspěch. "Výsledek hlasování by dnes Evropě neprospěl," řekl Barroso. Pokud se nemá nynější konflikt rozvinout v krizi, je třeba najít řešení do příštího plenárního zasedání Evropského parlamentu. Během několika týdnů musí bývalý portugalský premiér dokázat, že si jmenování předsedou Evropské komise zasloužil. Ale jeho neúspěch by padl i na hlavy těch, kteří jej vybrali.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.