Saúdský král na syrské hostině

Obě země, tedy Saúdská Arábie i Sýrie, hrají na Blízkém východě velkou roli, ovšem jejich trajektorie se v lepším případě spíše míjely, ale ještě častěji se protínaly v opačném směru. Nejvíce to bylo vidět v roce 2005, když kdosi spáchal atentát na libanonského premiéra Rafíka Harírího, tedy chráněnce saúdskoarabské rodiny. Libanon byl naopak tehdy v područí Sýrie, a tak saúdové smrt Harírího chápali jako syrský políček do své tváře. Harírího vrahy totiž byli buď syrští agenti, a nebo libanonští spojenci Sýrie - tato otázka nebyla dosud zcela osvětlena.

Tichý konflikt Sýrie a Saúdské Arábie má však hlubší kořeny, které souvisejí s celo-regionální politikou. Sýrie je totiž sice arabská země, ale už dávno dobrovolně hraje roli jakéhosi prominentního spojence Íránu v oblasti. Jejím prostřednictvím může nearabský šíitský Írán ovlivňovat záležitosti, které jinak arabské země chápou jako výsostně své, zejména právě Libanon a palestinskou politiku. Jak se ukázalo, libanonští nebo přímo syrští agenti operovali dokonce už i na egyptském území. Egypt i Saúdská Arábie jsou vážně znepokojeny nejen tímto bezprostředním zasahováním do svých nebo do vnitro-arabských záležitostí, ale jsou čím dále nervóznější i kvůli růstu íránských jaderných ambicí, které by Teherán jen dále motivovaly k další expanzi vlivu.

Cesta krále Abdalláha do Damašku je tedy součástí nové vlny pokusů odlákat Sýrii z partnerství s Íránem a vrátit ji do řady ostatních arabských a sunitských států.

Saúdská Arábie nyní vlastně reaguje i na změnu americké politiky. Poté, co do Bílého domu vstoupil Barack Obama, politika Washingtonu se změnila - Sýrie přestala být v amerických očích v první řadě státem podporujícím terorismus, a stala se naopak potenciálním partnerem, o jehož spolupráci mají ve Washingtonu zájem. Rijád tedy naskočil na tento americký vlak směrem do Damašku dříve, než mu s ním Obama ujede.

Američané se skutečně snaží Sýrii svést. Zvláštní vyjednavač George Mitchell byl jen letos v létě v Damašku dvakrát, a do Washingtonu zamířil náměstek syrského ministra zahraničí. Po čtyřech letech se do syrské metropole vrátil i americký velvyslanec. Zrovna tak se činili i Saúdové, a další arabské státy, zejména Egypt. Ještě vloni Egypťané, Jordánci a Saúdové bojkotovali arabský minisummit v Damašku, letos naopak Saúdové pozvali nejen Egypt, ale i Sýrii na svou zvláštní minischůzku do Rijádu.

Americko-arabský plán na zaangažování Sýrie je logický. Kdyby Damašek vypřáhli z tandemu s Teheránem, íránské pozice v jednání o budoucnosti tamního jaderného programu by to značně oslabilo. Sankce, které na Írán byly dosud uvaleny se nezdají být dostatečnou pákou, a vojenskému řešení by se pochopitelně všichni zúčastnění rádi vyhnuli.

Problémem celého plánu je, že má jen málo šancí na úspěch. Damašek si je samozřejmě vědom toho, jako cenu pro ostatní arabské země i pro Západ má a už nyní si je nechá dobře platit - inspirace Libyí, která se za velmi malou cenu mohla vrátit mezi takzvaně normální země je tu zřetelná. Do Damašku jezdí nejen američtí, ale i nejvyšší francouzští představitelé, a ačkoli se jedná o brutální a nebezpečný režim, všichni se tváří, jako by nic nedělo. Bašár Asad byl například v Paříži prominentním hostem na červencových oslavách francouzského státního svátku. Sýrie nepochybně má zájem o určitou diplomatickou normalizaci, a také má zájem o to, čeho má jeho saúdský soused dostatek - totiž peněz na investice. Do budoucna však bude chtít mnohem více než normalizaci ostavení a peníze. Bude především chtít, aby Washington přiměl Izraelce předat Sýrii Golanské výšiny, a bude chtít přístup ke zdrojům vody. Bude také chtít, aby všichni přivřeli oči nad tím, že se do Libanonu odehrává návrat přímého syrského, a momentálně tedy i íránského vlivu, který liberálně orientovaní Libanonci horko těžko vybojovali v uplynulých letech. I kdyby se toto vše stalo, je velmi pochybné, že za to všechno by se Damašek byl ochoten zcela vzdát spolupráce s Íránem, která mu také poskytuje peníze a k tomu také ohromnou regionální roli, o kterou Sýrie vždy nesmírně stála.

Bude zajímavé pozorovat, jak šikovný bude čerstvý nositel Nobelovy ceny míru Obama v jednání s tak chytrým a zároveň bez-skrupulózním režimem, jako je Sýrie. Bude také zajímavé pozorovat jednání ostatních aktérů, jako je Saúdská Arábie, která udělá skoro cokoli pro oslavení Egypta. Zajímavé bude také sledovat reakci Damašku na případné možné námluvy íránského režimu se Západem, pokud by k něčemu takovému došlo. Neboť se zdá, že jedině strach, že Írán se dohodne s Američany jako první, by mohl Sýrii přimět k rychlým ústupkům.

Nic z toho se však nezdá pravděpodobné. A tak cesta saúdsko-arabského krále do Sýrie zůstane jen kapitolou vzájemných vztahů, ale nestane se počátkem krásného přátelství. Vždyť fakt, že Abdalláh byl včera v Damašku, není o nic důležitější než skutečnost, že před pouhým měsícem byl naopak syrský prezident Bašár al Asad v Teheránu, a to navzdory skutečnosti, že zde zrovna před očima celého světa proběhly zfalšované volby.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .