Satisfakce pro německé "válečné zrádce"

11. září 2009

Německo je v mnohém ohledu příkladem, jak se vyrovnat se svou minulostí. Pro země střední a východní Evropy, které se dosud nedokázaly postavit k dluhům vzniklých za autoritativních komunistických režimů, je tím příkladem i dnes. Podrobnější pohled na Spolkovou republiku však odhalí jeden její dluh, k jehož splacení se odhodlává až dnes.

Týká se takzvaných "válečných zrádců", to jest hlavně lidí, kteří za druhé světové války dezertovali z řad hitlerovského wehrmachtu. I pro mnohé Němce je překvapením, že poslanci jejich Bundestagu se až letos chystají smazat tuto šmouhu na tváři demokratického státu.

Podle historiků nacistické tribunály odsoudily pro dezerci či zradu za války na třicet tisíc lidí, z nichž dvě třetiny byly popraveny. Tresty na svobodě postihly kolem sta tisíc lidí. Při alespoň základních znalostech o povaze Hitlerem vyhlášené Třetí říše nevypadají tato čísla překvapivě. Skutečné překvapení nabízí až zjištění, že takto odsouzení lidé, pokud se jim podařilo přežít, měli i ve Spolkové republice ve svých výpisech z trestního rejstříku záznamy uvádějící je jako odsouzené zločince. To rozhodně není dobrým vysvědčením pro stát vystavěný na distanci od nacistického režimu. Mezi "válečnými zrádci" byli například lidé, kteří se podle nacistických zákonů provinili tím, že se zapletli s válečnými zajatci nebo pomáhali ukrývajícím se Židům.

Proč se zrušení mnoho desetiletí starých rozsudků tak vleče, když kategorie někdejších "válečných zrádců" je tak pofidérní? Pravicové strany hájily názor, že přezkum je možný pouze na základě posouzení každého jednotlivého případu, protože jedině tak se lze vyhnout tomu, že by byli rehabilitováni i ti, u kterých byly k trestu "oprávněné důvody". Proti těmto výhradám se jednoznačně postavila zpráva ministerstva spravedlnosti vypracovaná pod dohledem bývalého člena Ústavního soudu Hanse Huga Kleina. Zdůraznila, že zákony nacistickému režimu sloužily jako nástroj nelítostného útlaku a byly úmyslně formulovány tak, aby vznikl prostor pro svévolná soudní rozhodnutí.

Názorným příkladem pomalé nápravy minulých křivd je případ Ludwiga Baumanna, který dezertoval od své jednotky v roce 1942. Po útěku byl dopaden a nakonec odsouzen k smrti, ale tento trest naštěstí pro něj byl nakonec změněn na dvanáct let odnětí svobody. Po konci války se dostal na svobodu, ale s překvapením zjistil, že jeho trestní rejstřík není čistý. Nápravy se dočkal až o mnoho desetiletí později, když v letech 1998 a 2002 byly přijaty zákony umožňující rehabilitaci těch, kteří prokázali, že se svými činy vědomě postavili proti nacistickému režimu.

Ludwig Baumann, i když by mohl být osobně spokojen, neustal ve snaze prosadit nápravu i pro ostatní. Jejich rehabilitaci obhajoval v čele Spolkového sdružení obětí vojenské justice. Chtěl zpětně očistit především ty, kteří byli výslovně odsouzeni pro "válečnou zradu". Baumann spočítal, že v takových případech bylo vyneseno 68 rozsudků smrti, z nichž nebyl vykonán pouze jediný, protože ten, kterého se týkal, generál Walther von Seydlitz-Kurzbach trestu unikl jen proto, že padl do ruského zajetí.

Sedmaosmdesátiletý Ludwig Baumann musí mít samozřejmě radost, že poslanci Bundestagu se chystají odstranit poslední překážky rehabilitace někdejších "válečných zrádců". Paradoxem německého politického života však zůstane fakt, že potřebný rehabilitační zákon nejvíce prosazovala strana Die Linke, která vznikla spojením odpadlíků ze sociální demokracie a z někdejších postkomunistů na východě Německa. Právě minulost posledně zmíněných, kteří kdysi patřili ke straně vládnoucí ještě před časem přinejmenším stejně tvrdě jako její sestry v jiných komunistických režimech střední a východní Evropy, byla důvodem, proč její rehabilitační snahy odmítaly ostatní strany.

Spolková republika nakonec dokázala najít kompromis, který by jí Češi potrpící si na paradoxy, mohli závidět. V zájmu prosazení věci strana Die Linke svůj podpis pod rehabilitačním zákonem stáhla a umožnila tak ostatním stranám, aby jej podpořily. Možná, že Spolková republika se chystá splatit jeden svůj starý dluh po více než šedesáti letech, tedy až příliš pozdě. Ale jak vidno v zájmu nápravy letité křivdy nakonec dokázali najít řešení i ti politici, kteří si jinak nedokáží přijít na jméno.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: Adam Černý
Spustit audio