Sarkozymu se rýsuje na pravici soupeř

Tu zatím nejviditelnější pokrážku pocítil při dvou kolech do zastoupení regionů, kdy neúspěch byl o to citelnější, že v parlamentu vládnoucí pravicová většina dopadla ještě hůře, než tomu bylo před čtyřmi roky za úpadku prezidentství Jacquese Chiraka. Stará politická zkušenost učí, že samotná porážka ještě nemusí být katastrofou, důležité je až to, co přijde po ní. V tomto ohledu nevypadá bilance ani ne týden po druhém kole regionálních voleb pro Nicolase Sarkozyho příliš povzbudivě.

První poplašné zvonky se musely rozeznít při pohledu na skóre kandidátů krajní pravice. Extremistická Národní fronta svou silou oslabovala tradiční francouzskou pravici od doby, kdy se díky populismem nadanému Jean-Marie Le Penovi v 80. letech minulého století začala prosazovat na celostátní úrovni. Ke cti gaullistické pravici budiž řečeno, že i když pokušení muslo být vskutku silné, tak si s extremisty přímou volební aliancí nikdy nezadala. Cena za politickou integritu nebyla malá – právě hlasy, na které tradiční pravice nedosáhla, jí opakovaně scházely k tomu, aby byla schopna porazit levici vedenou Francoisem Mitterrandem. A naopak, v minulém desetiletí byli neogaullisté schopni vítězit hlavně proto, že levice byla rozdělena.

Po regionálních volbách přízrak manka hlasů odtahovaných krajní pravicí znovu ožívá a jeho kontury dostávají ostřejší rysy díky ohlašovanému spojenectví socialistů, zelených a komunistů.

Podobné riziko Nicolas Sarkozy odvrátil právě při volbách, které jej vynesly do Elysejského paláce. Tehdy svou rétoriku přizpůsobil tak, aby voliči krajní pravice nabyli dojmu, že má pro ně takové porozumění, že by byl ochoten hájit jejich zájmy. Tento eskamotérský kousek by Sarkozy byl schopen v případě potřeby opakovat. Ve čtvrtek však před ním vyvstalo nové a nečekané riziko. Vznik nové strany ucházející se o tradiční pravicové voliče ohlásil Dominique de Villepin.

Na politickou scénu se tu vrací bývalý premiér, kterého Jacques Chirac ještě jako prezident podporoval coby svého nástupce pod nikdy veřejně nevysloveným přesto však srozumitelným sloganen: Kdokoli, jen ne Sarkozy! Dominique de Villepin se na politickou scénu zároveň vrací jako ten, komu hrozil pád do zapomnění, pokud by byl odsouzen v procesu spojeném s takzvanou aférou Clearstream, jejíž obětí se měl stát Sarkozy, protože jeho jméno se objevilo na zfalšovaném seznamu Francouzů, kteří ukrývali své příjmy před zdaněním na zahraniční konta. De Villepin byl však letos soudně očištěn a může těžit z pověsti politika, který se měl stát obětí justice konající na čísi příkazy shora.

Bývalý premiér odstartoval hru bez jistoty, že sám dosáhne na nejvyšší metu, ale s velkou nadějí, že může nynějšího prezidenta výrazně poškodit. Dominique de Villepin při ohlášení vzniku vlastní strany navíc svými výroky dal najevo, že vnímá především sociální dopady nynější krize. Vyšel tak nejen vstříc největším obavám, které lze vyčíst z průzkumů veřejného mínění, ale zamířil na tu část voličů, kterou svými personálními manévry chtěl Nicolas Sarkozy odlákat od hlavní síly levice, socialistů.

Do prezidentských voleb – pokud by sám prezident nerozhodl jinak – zbývají ještě dva roky, ale od právě skončených voleb regionálních se bude vše poměřovat vyhlídkami uchazečů o místo čestného nájemníka v Elysejském paláci. Není žádných pochyb, že Nicolas Sarkozy touží po druhém prezidentském mandátu. Zrovna tak není pochyb, že kvůli znovu oživlé krajní pravici a kvůli ohlášenému návratu Dominiqua de Villepina bude Sarkozyho zápas od nynějška mnohem těžší. I v jeho případě totiž platí, že prvnímu úspěchu ve volbách se tleská, ale o zápisech do historie rozhodují až ty další.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.