Sarkozy touží po vládě eurozóny

Oč se vlastně pokoušel? Jeho cílem bylo oživit projekt, se kterým již letos narazil. Už na jaře - a nutno říci, že to nebylo poprvé - propagoval Nicolas Sarkozy myšlenku, že instituce eurozóny tvoří dohromady nestabilní konstrukci. To, co jí podle jeho názoru schází, je cosi jako evropská ekonomická vláda, bez níž je prostor, kde je sdílena společná evropská měna a kterému z Frankfurtu dominuje Evropská centrální banka, nestabilní.

V politice ještě častěji než v životě platívá, že lehce se řekne, ale mnohem hůře udělá. Proto musel Nicolas Sarkozy nutně se svými nápady narazit, a to nejen v Evropském parlamentu. Zřetelný odstup byl cítit z vyjádření předsedy Evropské komise Josého Manuela Barrosa. Ten sice v souladu se svým liberálním zaměřením mluvil o významu nezávislosti Evropské centrální banky, nebylo však těžké si domyslet, že si hlídá hlavně vlastní kabát. Velmi dobře ví, že pokud by vznikalo cosi podle Sarkozyho představ, tak i jenom zárodek evropské hospodářské vlády by byl ve stejné míře počátkem úpadku významu Evropské komise, tedy instituce, které stojí Barroso v čele a které by tak rád stál v čele i dalších pět let.

Předseda Evropské komise je jistě důležitý hráč na unijním hřišti, ale plánům francouzského prezidenta věští mizernou budoucnost někdo mnohem důležitější. Už na jaře Sarkozy, když s velkým bubnováním přesvědčoval o svých plánech, musel potichu zavelet k ústupu. O nezávislost Evropské centrální banky začal mít totiž obavy nejčastější spojenec Francie, vláda Spolkové republiky.

Říci, že kosa narazila na kámen, je v daném případě eufemismus. Zaprvé proto, že už se vícekrát potvrdilo, že Francie bez spolupráce s Německem v Evropské unii nic důležitého neprosadí, snad jen s výjimkou bezpečnostní politiky, kde je rozhodujícím partnerem Británie. Zadruhé proto, že když na začátku minulého desetiletí domlouval Francois Mitterrand a Helmut Kohl projekt společné evropské měny, tak si Německo vymínilo, že celá věc nemá smysl, pokud Evropská centrální banka nebude stejně nezávislá jako Buba, jak se odedávna zkracuje název Bundesbanky.

Sarkozyho nápad s evropskou ekonomickou vládou budil a budí podezření, že chce někdejší dohodu porušit. Proto bylo zábavné sledovat, jak se do francouzského prezidenta trefuje německý sociální demokrat Martin Schulz, který projev Nicolase Sarkozyho popsal jako konverzi pravicového politika v pravověrného sociálního demokrata. Dáme-li však stranou efektní Schulzovu ironii, tak je zřejmé, že předseda frakce socialistů v Evropském parlamentu v tomto případě vystupoval více jako Němec než jako stoupenec levicové politiky.

Mnohem méně pozornosti vzbudil jiný francouzský nápad vytvořit na evropské úrovni obdobu státních finančních fondů, jaké existují například v Číně, Rusku či některých bohatých zemích vyvážejících ropu. Na první pohled nápad vyhlíží logicky, protože proč by si Evropská unie či alespoň země používající euro nemohly pořídit společný fond, s jehož prostředky by se dalo podle potřeby zasahovat? Čert vyskočí, jakmile zazní pár nevyhnutelných otázek: Podle jakého klíče by měly jednotlivé země do fondu přispívat? Podle jakého klíče by se měl takto vytvořený fond rozdělovat? A nakonec, ale jistě ne v poslední řadě, odkud by se měly finance do fondu vzít, když už nyní tvůrci národních rozpočtů hledají, jak v nadcházejících časech ušetřit?

Co otázka, to rozbuška vložená do Sarkozyho plánů. Znamená to snad, že jsou zcela marné? Do všech důsledků domyšleno, není to tak jisté. Sarkozy nabízí plány, které mají mnoho chyb, ale v předpokladu, z něhož vychází, má určitě pravdu. Žádná z evropských zemí nedokáže v dnešním světě obstát sama.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .