Šance a přístup Petra Pitharta

Nic už tedy nebude bránit tomu, aby se Pithart ocitl mezi kandidáty, které může podle ústavy navrhnout skupina deseti poslanců nebo senátorů. KDU-ČSL se svým návrhem projevuje jako strana, která se projevuje jako strana, která ví, co chce a umí se na tom dobře dohodnout. Všechny vnitrostranické spory jdou stranou, pokud jde o společnou věc. Prosadit svého kandidáta z pozice, spíše malé strany, nebude sice nic jednoduchého a však už jen vůle k takové snaze může nakonec hory přenášet.

Ostatně lidovci už Petra Pitharta dvakrát prosadili do funkce předsedy senátu, aniž při tom disponovali potřebnou většinou. Z tohoto důvodu není radno KDU-ČSL ani pragmatismus podceňovat. Petr Pithart je jistě vážená osoba, která v politice do úrovně prezidentského úřadu dorostla. Má ale i svá slabá místa. Jedním z nich je i jeho člen KSČ. On sám se nyní nechal slyšet, že se svou komunistickou minulostí už vyrovnal a v disentu udělal hodně, pro změnu totalitního režimu. Považuje celou věc za uzavřenou kapitolu svého života. To je samozřejmě pravda. Pithartova členství v někdejší komunistické straně vyrostlo z pohledu jeho dalších osudů, může vyčítat jen učinění fundamentalista. Jenže výčitky jsou něco jiného a prezidentská funkce také.

V České republice nemá prezident výrazné pravomoci a však symbolická hodnota jeho funkce je značná. Pokud by tedy byl zvolen prezident s komunistickou minulostí, byť dávnou a odčiněnou, bude to mít hodnotu taktéž symbolickou. Proto úvaha, zda-li je něco takového ještě vhodné, není zase tak úplně od věci.

Dalším Pithartovým handicapem jsou nepříliš velké výsledky v reálné politice. Petr Pithart beze sporu působí seriózním dojmem a rozhodně se nikdy neocitl poblíž nějakého skandálu. Jeho způsob výkonné politiky je nicméně velmi diskutabilní. Ve své někdejší funkci českého republikového premiéra, získal pověst váhavého politika, neschopného se rozhodnout a postavit se svému energickému slovenskému protějšku. Od té doby se o něm hovoří spíše jako o filozofovi v politice, než jako politikovi.

O zajímavém politickém profilu Petra Pitharta ostatně svědčí i drobnost z úterní lidovecké tiskové konference, kde podle ČTK měl říci:,, Přes všechnu úzkost jsem si jist, že bych tuto funkci, tedy funkci českého prezidenta, dokázal zvládnout". Je to typický Pithartův projev. Pokud někdo pociťuje úzkost, není se přece jist a pokud si je jist, nepociťuje úzkost. Je to zvláštní forma politické práce. Politik si přece musí být jist a všechny své úzkosti by neměl dávat najevo. Alespoň u úspěšných politiků tomu tak zpravidla je.

Petr Pithart, který se už léta snaží pěstovat si image příštího prezidenta, zní ovšem jako prezidentský kandidát nepřesvědčivě, také právě proto, že se o tuto pověst tolik snaží. Mělo by to být spíše obráceně, budoucí prezident by měl mít nějakou vizi a s ní usilovat o tento post.

Petr Pithart působí dojmem, že na to jde obráceně. Usiluje jako by primárně o funkci a dodatečně se snaží svým snahám dát nějaký další rozměr. To není úplně nejsprávnější. A to proto, že český prezident, byť jeho pravomoci jsou malé, disponuje přeci jen pravomocemi většími než předseda senátu, který nemá prakticky žádné. Prezident jmenuje a odvolává vládu, jmenuje soudce, je vrchním velitelem ozbrojených sil, může udělovat amnestie. Zde jsou pravomoci nezanedbatelné.

Petr Pithart zatím v žádné skutečně odpovědné funkci nepředvedl přesvědčivě, že by se uměl rozhodování o takových věcech důstojně zhostit. Ve funkci by tam mohl být slabým prezidentem, ještě slabším než mu to vymezuje ústava. V každém případě KDU-ČSL takto jasně deklaruje funkci, zda prezidenta představuje, byť jeho šance nejsou velmi horké. Volič i potenciální volič této strany bude mít v této otázce alespoň jasno.

Kandidát Pithart by nicméně měl dobře zvážit, zda-li hodlá o své kandidatuře diskutovat jen se svými spolu straníky, jak to dělá v těchto dnech. Aspiruje totiž na prezidenta všech občanů. Z tohoto hlediska je sympatičtější snaha některých kandidátů na prezidenta z řad jiných stran, zejména ČSSD, zahájit veřejnou diskusi o prezidentských pravomocích a o tom, jak jich hodlají využívat. Veřejnost má právo vědět, jak se jednotlivý kandidáti k těmto otázkám staví, byť volba bude nakonec na poslancích a senátorech. I v tomto bodě prezidentských kandidát KDU-ČSL poněkud pokulhává.