Saddámův režim svržen - II.

A intervencí vyhrožuje stejné Turecko, které se na druhé straně zavazuje dodržovat občanská a lidská práva včetně práv národnostních menšin, protože chce v budoucnosti vstoupit do Evropské unie. Kurdové a turecká vláda mohou mít zcela protikladné postoje, což v regionu plném zbraní a vypjatých emocí může být vysoce riskantní.

Mají ale i společnou naději. Uznávají totiž společně a bez problémů jednoho jediného rozhodčího a tím není ani Evropská unie, ani Organizace spojených národů, ani evropské mocnosti, ale jenom a jenom Spojené státy. Je to divný a nový svět, do kterého se všichni probouzíme po třech týdnech, ve kterých byl vojenskou intervencí smeten diktátorský režim v Iráku. Televize na celém světě zažívají jakési orgiastické vyvrcholení a uznání vlivu tohoto sdělovacího prostředku na domácí i světovou politiku.

Západní kanály donekonečna opakují záběry padající sochy Saddáma Husajna na centrálním náměstí v Bagdádu a jásající Iráčany, tancující v ulicích. Syrská televize z toho neukáže nic a dává přednost jezerům a lidovým písním. První veřejná služba, kterou spojenci v Bagdádu obnovují, je samozřejmě televizní vysílání s projevy George Bushe a Tonyho Blaira k iráckému lidu.

Ten trochu divný a nový svět bude ještě chvíli připomínat špatné divadlo, ve kterém někteří herci ještě přeříkávají role včerejšího představení a jiní už na forbíně hrají nový kus. Málokdo vystupuje v posledních dnech před novináře tak často, jako francouzský prezident Jacques Chirac a jeho ministr zahraničí de Villepin.

Vzletná slova, zásadní prohlášení, ohlašování dramatických setkání šéfů evropských mocností, jenomže to všechno má váhu tanečního sboru, onoho pověstného "křoví" za sólistou a tak to vlastně už nikoho moc nezajímá. Chiracovo volání po tom, aby o dalším postupu v Iráku rozhodovala výhradně Organizace spojených národů, stejně jako svolávání francouzsko-německo-ruského summitu na tuto sobotu do ruského Petěrburku, přirovnal komentář britského listu The Daily Telegraph k naivnímu a marnému volání posledního sovětského prezidenta Michaela Gorbačova po vytvoření "společného evropského domu".

Co tedy říkají Francie, Německo a Rusko a spolu s nimi všichni ti, kdo znemožnili společný postup mezinárodního společenství a Organizace spojených národů, když dnes na televizní obrazovce vidí tisíce Kurdů, Šíitů a Sunitů, jásajících nad pádem diktatury? Chirac, Schröder i Putin neváhali vyjádřit uspokojení. Jacques Chirac, určitě nejdůraznější z oponentů invaze, dokonce vyjádřil jménem celé Francie ve čtvrtek "nadšení nad porážkou diktatury Saddáma Husajna".

Pro kterou, jak si všichni pamatujeme, nehnul ani prstem. Všichni tři předáci ohlásili, že se sejdou v Petěrburku, jenomže potom ve středu nečekaně padl Bagdád a původně přislíbenou účast v Petěrburku odřekl i generální tajemník OSN Koffi Annan. Ruský prezident Putin se moudře odmlčel. Gerhard Schröder pro jistotu varuje Spojené státy před blíže nespecifikovanou jakoukoliv další válkou a jeho ministr zahraničí Joschka Fischer vydal po schůzce s japonským resortním kolegou prohlášení, podle kterého by o poválečné rekonstrukci Iráku měla rozhodnout rezoluce Rady bezpečnosti OSN.

A Jacques Chirac ve čtvrtek opět volal po co nejrychlejším obnovení suverenity Iráku, opět pod heslem legitimity, kterou by přinesla opět rezoluce Rady bezpečnosti. Takže jak to bude a kdo že o tom bude rozhodovat? Britský ministr zahraničí Jack Straw ve čtvrtek v Madridu prohlásil, že Británie a Spojené státy se samozřejmě budou po válce snažit zajistit pro prozatímní vládu v Iráku podporu Organizace spojených národů.

Ale všimněte si, bude to až po válce a bude to pro prozatímní vládu. Kdy válka skončí, rozhodnou ti, kdo jí vyhrají, tedy Spojené státy a Velká Británie. A Jack Straw jasně řekl, že před tím, než někdo k moci dosadí onu prozatímní vládu, kterou podpoří OSN, ti, kdo válku proti Saddámu Husajnovi vedli a vyhráli, dosadí provizorní iráckou reprezentaci, která v zemi zajistí pořádek a zásobování. A dal také nekompromisně najevo, že ona prozatímní vláda se bude vytvářet z té první provizorní reprezentace. Váha pokřiku nezúčastněných je totiž po válce nemalá. A tak si ten nový nezvyklý svět asi jen těžko všimne toho, co v této věci říkají Francie, Německo a Rusko.

A ještě hůře dopadají diplomatické tanečky českého prezidenta Václava Klause, který den po pádu Bagdádu a tváří v tvář milionům oslavujících Iráčanů, neváhal v Berlíně profesorsky poučovat onen nový svět o svém přesvědčení, že "emokracie nemůže přijít shora".

<!-- <<< -->