S morální integritou opatrně

Kalouskův postoj zřejmě souvisí s výčtem několika podmínek, které by měl náš evropský komisař splňovat. Patří mezi ně i to nečlenství v KSČ, ovšem, jak bylo výslovně uvedeno, týká se to až nečlenství v KSČ v době normalizační. I zde se tedy opět rozlišuje mezi těmi, kdo podepsali přihlášku před rokem 1968 a těmi, kdo tak učinili až po sovětské okupaci. A také pro případnou kandidaturu na evropského komisaře jsou tedy komunisté z let 50. a 60. morálně zvýhodňováni oproti těm pozdějším, kteří v letech předokupačních třeba ještě ani nebyli na světě.

Předokupačním komunistům se podařilo přesvědčit většinu národa, že oni byli jen nadšenci, kteří pod dojmem zrady západních mocností v Mnichově vsadili všechno na víru ve slovanský Východ, odkud nám kyne odstranění bídy a nerovnosti lidí v jakési ideální komunistické společnosti. Pak, když si museli, mnozí na vlastní kůži, uvědomit, že podlehli šíleným bludům, zírali jen se zděšením na mladší kariéristy, kteří se snažili dobře uchytit i v Husákově normalizačním režimu formálně stejným počinem, jaký 20 let před tím udělali sami, tj. podpisem přihlášky do vládnoucí strany.

Skoro nikdy jsme však od nich neslyšeli, že by i oni po druhé světové válce a po únoru 1948 mohli myslet hlavně na svůj osobní prospěch. A právě na této dávno obehrané a osmašedesátníky úspěšně zvládnuté historii je možné ukázat, jak krátký můstek spojuje onen Kalouskem hlásaný pojem mravní integrity s jeho pravým opakem. Jakpak ho nazvat? Mravní desintegrací nebo prostě lidským holomstvím?

Neboť stejný čin, tj. přihláška do zločinné strany, mohl být pouhým omylem, učiněným v nejlepším úmyslu, ale také obyčejným prospěchářstvím, které pak také desetitisíce Čechů přivedlo i ke skutečným zločinům. Ty sice už nikdy nebudou plně zjištěny a tím méně potrestány, ale v mravní kategorii ponechají všechny, kdo se takto provinili, trvale poznamenané.

Má-li platit alespoň to nejzákladnější z křesťanské morálky, k níž se právě pan Kalousek často hlásí, měl by hlavně on usilovat o to, aby ti, kdo chtějí být viděni jako mravně čistí, veřejně a nahlas vyslovovali své pokání, ať už se oněch těžkých hříchů dopouštěli sami a nebo se svým členstvím v KSČ na vinách jiných podíleli nepřímo. Jenže morální situace občanů tohoto státu je ještě mnohem složitější a není zdaleka určena jen tím, zda-li kdo podepsal či nepodepsal přihlášku do KSČ.

Sloužilo snad někomu, například panu Kalouskovi, ke cti členství v kolaborantských stranách Národní fronty? Obvyklé řeči o tom, že například lidovci se tím uvarovali členství v KSČ a navíc umožňovali lidem křesťanského smýšlení, aby se navzájem stýkali, není docela pravdivé, neboť ty kolaborantské strany byly přeci jen stranami politickými, kde se na schůzích hlasováním schvalovaly i ty nejodpudivější komunistické proklamace. Je však pravda, že pro úlevu vlastnímu svědomí se ke konci komunistického režimu připravovali i na život v demokratičtějších poměrech.

Je paradoxem, že do čela lidovců se v tomto snažení postavil agent StB Josef Bartončík a také první popřevratový federální ministr vnitra Richard Sachr, který pak, ještě po řadu velmi důležitých týdnů, ponechával toto ministerstvo prakticky v rukou osvědčeného šéfa StB Aloise Lorence. Bylo by zajímavé vědět, co Miroslav Kalousek soudí o mravní integritě těchto svých politických bratří. A to se raději neptáme, co soudí o mravní integritě sebe samého.

Asi se nezmýlíme v předpokladu, že je to mínění co nejlepší. Vždyť k tomu přece stačí, že panu Kalouskovi nebylo nikdy nic ani trochu nemorálního prokázáno a mravní profil je u něho hodně úzce vymezen pouze členstvím v KSČ. Vrátíme-li se k českým kandidátům na evropského komisaře, budiž zde zaznamenáno, že i z hlediska mravního respektovaný týdeník Respekt staví nečlenství v KSČ u Miloše Kužvarta nad všechny námitky proti jeho případné nekompetentnosti.

Implicitě tak dává Kužvartovi přednost před prokazatelně zkušenějším Pavlem Teličkou, který ovšem nějaký čas v KSČ byl. A právě na tomto příkladu můžeme ukázat, jak těžké a mnohdy i ošidné může být hodnocení lidí. Ostatně vím o jisté situaci, kdy i Miloš Kužvart udělal jeden závažný kompromis se svým svědomím. Vedle svých kolegů ze Zemanovy vlády, Špidly a Mertlíka, byl snad nejhlouběji přesvědčen o naprosté nemravnosti vojenského zásahu NATO v Jugoslávii roku 1999.

To, že se nakonec dal přesvědčit od pružnějšího Zemana a Kavana a vláda nezablokovala dva týdny po našem přijetí celou tu akci NATO, bylo sice zajisté správné, ale mravní integritou Miloše Kužvarta, hluboce tkvící v protiamerickém postoji, to muselo silně otřást. Suma sumárum, být kterýmkoliv naším politikem, o mravní integritě bych raději nemluvil, jako není radno mluvit o provaze v domě oběšencově.