S minulostí počkejte

Iniciativu kolegů odmítl český prezident Václav Klaus. Česká reprezentace ale není ve svém stanovisku jednotná, protože úmysl Kwasniewského a Raua naopak pochválil předseda sněmovny Lubomír Zaorálek.

Pozorovatel tím nemůže být překvapen. Čas od času se ve střední Evropě otevírá minulost, a vždycky vyvolá rozporné reakce. Nejasné je pouze to, proč se věci otevírají právě dnes a právě tímto způsobem. Něco se mění a je dobré vědět co. Iniciativa vychází z Německa, o tom nemůže být pochyb. Už dva roky je tamní veřejnost zaujata emotivní debatou, která se znovu vrací k událostem druhé světové války. Němci v tom mají zkušenost a také dobré výsledky. Katastrofy, kterými země prošla v uplynulých desetiletích, dokážou prodiskutovat tak, že je připomínky minulosti nedokážou překvapit. Temné resentimenty pak nebrání rozvoji společnosti ani její ekonomiky.

Tentokrát se jejich diskuse vydala na první pohled trochu podivným směrem. Zásadní věta zní - také Německo bylo obětí druhé světové války. Dokladem jsou především města zničená spojeneckým bombardováním, obyvatelstvo decimované násilnostmi Rudé armády a také miliony německy mluvících vyhnanců, kteří do země utíkali hlavně z Ruska, Polska a Československa. Debata o německých obětech má rozumné důvody. Odhalují se dosud potlačené traumatické zážitky, připomínají se skutečnosti, o kterých se dosud lidé báli mluvit. O zničených městech a vyhnancích se píší knihy a točí filmy. Převládajícími emocemi jsou zlost, zoufalství, smutek, přesto může mít debata pozitivní efekt. Může překonat těžké vzpomínky a odstranit další psychologické překážky, které brání v rozvoji demokratické společnosti.

Lídrem debaty o obětech druhé světové války jsou z pochopitelných důvodů svazy vyhnanců. V čele s poslankyní Bundestagu Erikou Steinbachovou a předsedou landsmanšaftu Berndem Posseltem chtějí v Berlíně postavit památník všem německým vyhnancům.

Jejich věc podporuje bavorský premiér a předseda CSU Edmund Stoiber, tradiční patron vyhnanců. Přidala se ale k němu Angela Merkelová, předsedkyně Křesťanskodemokratické unie, která je podle preferencí zdaleka nejsilnější stranou Německa. Z toho vyplývá závěr: pro německou pravici budou německé oběti druhé světové války tématem příštích voleb a nejméně do té doby zůstane otázka živá.

Na to musí reagovat levice, která je u dnes vlády. Obecně vzato, Gerhard Schröder a další lidé ve vedení Socálnědemokratické strany Německa by celou věc nejraději vůbec neřešili. Musí ale nějak reagovat - už z toho důvodu, že preference jejich strany se historicky propadly - až pod třicet procent. Schröder tedy před měsícem vyzval kolegy premiéry z Česka a Polska k debatám o nějakém památníku vyhnanců, ale nemusel by být v Berlíně a měl by se týkat i jiných národů, nejen Němců. Přitom hned doporučil, aby celou otázku vyřešili prezidenti.

Něco se tak bude dělat a jejich vznešené debaty nikomu neuškodí. Výzva Johannese Raua a Aleksandera Kwasniewského je toho dostatečným důkazem. Nový pohled na minulost, který umožní lepší porozumění národů v Evropské unii - zní to skvěle a nemusí se s tím nic dělat.

Reakce v Německu podle toho vypadají. Spíše levicový Süddeutsche Zeitung výzvu chválí, protože umožňuje překonat minulost celoevropskou diskusí. Pravicově orientované deníky v čele s Frankfurter Allgemeine Zeitung ale upozorňují, že prohlášení prezidentů samo o sobě nestačí a debata o minulosti by měla intenzivně pokračovat na národní úrovni - a to nejen v Německu, ale také v Česku a Polsku.

Českým politikům jsou německé iniciativy očividně nepříjemné a reagují, jak dovedou. O minulosti nechce mluvit vláda ani opozice. Ani společnost nemá podobnou potřebu jako Němci. Traumata minulosti existují rovněž a vyhánění Němců je pouze jedním z nich. Kdyby se otevřelo, zároveň by se muselo mluvit o selhání mnohých za nacistického režimu. Připomněly by se krutosti, kterých se i v Česku při osvobozování dopouštěla Rudá armáda, muselo by se vysvětlit, proč národ tak vítal komunistický převrat v únoru 1948.

Je toho hodně a odmítání německých iniciativ je svým způsobem oprávněné. Sousedé něco řeší, a proto také nás nutí zvládnout úkol, který možná není obtížnější, rozhodně ale komplikovanější, než ten jejich.

Vláda volí oddalovací strategii po vzoru Schrödera, opozice (ovšem spolu s částí sociální demokracie) dala přednost radikálnější obranné strategii. Tradiční výklad dějin chce potvrdit prohlášením prezidenta Beneše za svatého. Konkrétně přijmout zákon s jedinou větou: "Edvard Beneš se zasloužil o stát." Jak upozorňuje velvyslanec v Rakousku Jiří Gruša, vyrovnat se s minulostí je těžké a tato snaha nemusí být vždy upřímná. Někdy se může zvrhnout na budování pomníků, které utvrzují společnost v národních mýtech. Někdy pomníkem může být muzeum obětí, někdy oslavné deklarace parlamentu. Takové památníky budoucí evropské spolupráci prospět nemohou. Mohou ale vždy dát podnět k nepřátelskému vyřizování účtů se sousedy.