S komunisty se mluví

Ani petice neměla výsledek, jaký si přáli její autoři. V posledních dnech se totiž zdá, že s komunisty se mluví víc než dřív.

Požadavek nemluvit s komunisty je totiž absurdní. Z jednoho prostého důvodu s nimi totiž nemluvit nelze. Přinejmenším do té doby, dokud budou reprezentovat jeden z rozměrů dosud nepřekonané minulosti. Právě to je vidět na posledních debatách.

Největší poprask způsobila poslankyně KSČM Jitka Gruntová. Sněmovna projednávala návrh zavést 27. červen jako den obětí komunismu. Je to na výročí justiční vraždy Milady Horákové v roce 1950. Gruntová doporučila, aby se památný den nazval dnem obětí studené války. Smysl jejího návrhu je jasný. V rámci studené války mezi demokratickými a socialistickými zeměmi byly různé oběti. Je třeba jich litovat, padlí ale jsou na obou stranách. Odpovědnost za vraždu Milady Horákové pak nemají komunisté, kteří inscenovali politické procesy, ale ti, kteří rozpoutali studenou válku. Mimo jiné tedy také Spojené státy a další demokratické země. Poslankyně Horáková se neměla zaplétat do jejich temné hry.

Úvaha je zcela nehorázná a uráží všechny oběti komunistické diktatury. Oprávněně se stala terčem emotivní kritiky ostatních poslanců. Komunisté si vysloužili i další pozornost. Jeden z jejich mladých příznivců, novinář David Pěcha, byl osvobozen soudem v Šumperku. I když vyzýval k revoluci a násilnému svržení kapitalistického režimu, podle soudu nepřekročil povolenou svobodu prezentovat vlastní názor. Místopředseda KSČM Václav Exner pak vysvětlil postoj své strany k případu. Řekl možná větší nehoráznost, než Pěcha: revoluci není třeba dělat násilím, když je možná parlamentní cestou.

Exner tím opět bez ostychu připomíná únor 1948, kdy poslanci v parlamentu kryli násilné a protiprávní převzetí všech úřadů a podniků komunistickými bojůvkami. Zní to výhružně - třeba komunisté dnes chystají něco podobného. Vedení KSČM rovněž neváhalo a přišlo se rozloučit s odcházejícím kubánským velvyslancem.

Komunisté pak vysvětlili, že na Kubě je bezpochyby demokratický režim, který lidem dává možnost vzdělání a má stabilní sociální systém. Opět je v tom něco temného. Když komunisté takto chápou demokracii, je třeba se bát, že vyhrají volby a zvrátí společenské poměry do osmdesátých let.

Na první pohled je vidět, že dědicové předlistopadové KSČ dělají to, co každý populistický politik. Využívají všechny dostupné příležitosti, aby se zviditelnili. Děsí důvěřivce tím, co by mohlo nastat, kdyby se znovu chopili moci svou železnou rukou. Právě tím také lákají všechny nespokojence, kteří ze svých neúspěchů viní vládu a bezútěšné poměry.

Program "s komunisty se nemluví" takovým výkřikům nemůže překážet. Nezabrání ani tomu, aby skandalisty nevolali rozumnější politici k pořádku. Jenom dává příležitost těm nejradikálnějším z komunistů a vlastně nahrává těm, které by chtěl z politiky vyhnat.

Ožehavé téma minulosti přitom bude na pořadu dne nejméně do té doby, než se s ní společnost vyrovná. Při současném tempu tento úkol nebude jistě hotov za rok a možná ani za deset let. Dokladem je už skutečnost, jak dokážou komunisté děsit národ.

Přitom je to celé vlastně jenom divadlo. Komunisté ukazují svaly, ve skutečnosti ale žádné nemají. Snaží se budit strach, ale moc ztratili už dávno. Průměrný věk straníků je plných jednasedmdesát let. Na to, aby s puškami v rukou zaplavili Staroměstské náměstí, nejspíš už nemají.

Nevraživostí ostatních si udržují prestiž a vzbuzují pocit, že dokážou něco změnit.

Nemusí to být vždy příjemné, ale s komunisty se mluví. Svým způsobem jsou užiteční. Samotnou svou existencí a oblibou mezi občany dokazují, že s posledními desítkami let svých dějin se nevyrovnala celá společnost. A připomínají, že je s tím třeba něco dělat.

Příliš nehrozí, že získají větší vliv. Na okraj se totiž odsouvají sami svými extrémními názory, třeba na zahraniční politiku.

Lepší přístup komunistů do veřejné diskuse také pomůže méně populistickým politikům uvnitř strany. Třeba ani komunisté kultivovat nejdou, proč ale nezkusit, co to s nimi udělá.