S A R D Í N I E - tradice (2. část)

Není divu, že moje úvahy o tom, co bych ráda natočila do pořadu České televize Objektiv, byly opravdu jen rámcové. "No, budeme točit o obyčejných lidech, o tom jak a kde žijí a co dělají," odpovídala jsem na zvídavé otázky svého kolegy kameramana Pavla. Významné zvednutí hustého obočí spojené s poznámkou: "No, jak myslíš, Ty jsi tady šéf,." - vyjadřovaly jasně, co si o mém počínání myslí.

Představy jsou sice skvělá věc, ale naplnit je v cizím prostředí může být někdy i dost tvrdý oříšek. Přesvědčil se o tom určitě aspoň jednou za život každý z nám - někdo dopadl dobře, jiný si už improvizaci na cestách nadosmrti odpustí. Něco jiného je vyjet do ciziny na dovolenou a odpočívat na některé z prosluněných pláží Tyrhénského moře; vyrazit sem pracovat - tak to je opravdu tak trochu jiný šálek kávy.. Bylo mi jasné, že je potřeba se připravit. Jak? Jednoduše - sehnat opravdového odborníka na Sardinii. Naštěstí to nebylo až tak složité. Těch, kteří se touhle malou zemičkou u nás zaobírají, totiž mnoho není. A já měla velikánský kus štěstí. Podařilo se mi onen oříšek rozlousknout díky naší budoucí skvělé hostitelce Martině Holické. Její perfektní znalost Sardinie společně s bravurní italštinou, bylo přesně to, co jsme pro naši práci potřebovali! Proniknout mezi obyčejné Sardince nám pak přímo na místě pomohl i náš budoucí řidič a kamarád - jinak profesí nefalšovaný sardský průvodce - Fabio Manca (čti fábio manka).

A realita? Ještě skvělejší, než skvělá. Umí-li totiž žena cizinka vykouzlit kromě italštiny a neodolatelného úsměvu na tváři i pár sardských slovíček - pak se před ní a jejími přáteli otevřou i ty nejbytelnější dveře. A tak pro nás nebyl problém natáčet kdekoliv a kdykoliv - třeba v neděli, v kostele při bohoslužbě či na soukromé jachtě.

V malém městečku Nuxis (čti nužis) na jihu ostrova nás o druhém víkendovém dopoledni přivítaly jen prázdné ulice a zavřené obchody. Nedělní nicnedělání se tady bere opravdu vážně. Hospůdky otevřeno sice mají (muži v nich většinou sledují zbožňovaný fotbal), ale třeba natankovat si tady o víkendu do svého vozu benzin, můžete být docela problém. Šanci totiž máte jen u několika málo čerpacích stanic, které jsou opatřeny automaty. Ale ano, slyšíte dobře. Víkend je víkend a ten patří rodině, takže žádná práce.. Ptáte se, kde tedy všichni jsou a co dělají? Zeptat se sice nebylo kde, my jsme však šli díky Fabiovi najisto.

Především víra a také úcta k bohatým tradicím vede týden co týden, každou neděli, místní věřící do kostelů. Muži, ženy, staří, mladí, včetně miminek zaplní většinou do posledního místa zdejší svatostánky. V Nuxis tomu není jinak. Zdejší kostel, před kterým se majestátně do výšky několika metrů tyčí památník obětem první a druhé světové války, je zasvěcen svatému Petrovi. Patron hlídkuje symbolicky hned u jeho vstupu. Šikovné ruce dávných mistrů totiž vytepali podobu světce do mohutných kovových dveří. "Svatý Petr, který je zároveň patronem celé obce, je zachycen při rybolovu," popisuje dveře Fabio: "Je to metaforické vyjádření v tom smyslu, že, když Ježíš Petra potkal, chtěl, aby se stal jakýmsi rybářem lidí." A to se mu tady na Sardinii opravdu daří. V obci, která má necelých šestnáct set obyvatel, se více než 95% obyvatel hlásí ke katolické víře. Každoročně se tady 30. června konají na počest Svatého Petra velkolepé oslavy.

"A věří opravdu všichni?", zajímám se. "I ti mladí, jejichž životní styl se na první pohled vůbec v ničem neliší od mladých lidí, kteří žijí u nás nebo třeba v sousedním Německu či Rakousku?" "Všichni tady prohlašují, že jsou správnými křesťany, kteří chodí do kostela, modlí se a věří v Boha," zasvěcuje nás do myšlení svých vrstevníků s potutelným úsměvem náš 26letý průvodce. "Je tu hodně lidí, kteří tvrdí, že věří, ale přitom je opak pravdou. Často se stává, že Ti, kteří nechodí do kostela, věří možná trochu víc, než Ti, kteří tam vysedávají." Nicméně, od šesti do 14 let - tedy v době základní školní docházky, navštěvují děti na Sardinii hodiny katechismu povinně. V Nuxis přicházejí vždy dvakrát do týdne školáci do kostela za zdejším farářem, na pravidelných 60minut zasvěcených křesťanskému povídání o světě.

Vyvrcholením církevních oslav jsou pro každou vesnici, město i konkrétní kostel, tradiční každoroční lidové slavnosti, známé pod označením festa. Na různých místech ostrova byste jich za rok napočítali neuvěřitelných patnáct set. Připomeneme-li velikost Sardinie - podobá se co do rozlohy naší Moravě, a počet ostrovanů - žije jich tady celkem milion šest set třicet tisíc, pak je to opravdu úctyhodné číslo.

Svůj svatostánek, k němuž každoročně pořádají slavnostní průvod, mají i obyvatelé Nuxis. Šest kilometrů vzdálený románský kostelík z 10. století ožívá na sklonku září velkolepou festou, která je zasvěcena jeho patronovi - svatému Eliovi. Díky podpoře všech věřících, získala nevelká stavba na návrší nad obcí, nový háv. Nedávno prošla rozsáhlou rekonstrukcí, která vrátila kostelíku téměř nablýskaný vzhled. Slavnostně oblečení přicházejí i vesničané. Bohoslužbu vede nuxiský farář pod širým nebem. Trvá necelou hodinu. Ovečky si z úst svého pastýře vyslechnou slova o míru, lásce, pokoře, umění si odpouštět, sluší se připomenout i každodenní starosti a radosti. S pokorou v duši a deštníky nad hlavami pak všichni společně zpívají. Předzpívává sbor místních dobrovolníků a o doprovod se stará mladý kytarista. Přestože slovům nerozumím, veselý rytmus ve mně probouzí příjemné asociace. Jedna z nich mě v mých myšlenkách vede až do amerického kostela, kde se ve svižném rytmu vlní černošští věřící Doposud jsem si tu atmosféru nedokázala představit - pouze zprostředkovaně z filmu. Teď je to tady. Je to milé, kultivované a cítím určitou soudržnost všech okolo.

Je pravda, že dopolední části oslavy počasí mnoho nepřálo. I když téměř celý průběh pršelo, na atmosféře se to v žádném případě neprojevilo. Vzácná dřevěná socha svatého Elia byla po skončení obřadu přemístěna do vnitřních prostor kostelíka. Před odchodem domů se zde místní ještě zastavují a zřejmě pro štěstí, sošku sv. Elia hladí. Na závěr každé slavnosti jsou kromě hostií, rozdávány také posvěcené sladkosti. Podle tvaru, který připomíná věneček s ostrými hroty, získaly i své jméno: říká se jim pistoncusu (čti pistonkúzu). Pečou je místní ženy. Vždy jiná rodina, i proto jsou pokaždé jiných tvarů. Dostávám také jeden z nich. Jak chutná? Díky cukrové polevě na povrchu je pamlsek trošku tvrdší. Celkově ale chutná dobře, vnitřní část mi připomíná naše dětské piškoty.

Každá festa se skládá z několika částí. Už podle oblečení místních krojovaných žen a mužů je jasné, že její podvečerní část má daleko větší význam. Bohoslužba před kostelem pak pokračuje ještě odříkáváním motliteb ve slavnostním průvodu. Na závěr oslav se pak všichni opět přesouvají do městečka. Majitel místního muzea připravil pro sv. Elia důstojný odvoz zpět do kostela sv. Petra v Nuxis. Socha je naložena na nádherně vyzdobený povoz, který táhne - rovněž slavnostně nablýskaný - traktůrek.

Sardínie - lidové slavnosti Festa

Víc než socha a traktor mě však zajímají nádherné sardské kroje. První zmínky o nich prý sahají až do roku 1800. Z více než dvou set přítomných je však do nich obléknuto pouhopouhých 15 osob. Proč? V chudé vesničce si je opatřit nemůže každý. Ne, že by lidé nechtěli, ale většinou si je nemůžou dovolit z finančních důvodů. Jedna z okrojovaných žen Letizia Muntoni nám kroje postupně popsala: "Oděv, který má na sobě můj muž , je sváteční. Poznáte to podle zlatých knoflíků a klobouku," říká a s jiskrou v oku dodává: "Čepici říkáme ,, La Berrita'' (čti la berita)". Mužský kroj se skládá z bílé lněné košile tzv. ,, La Gamisa'' (la Kamila). Přes košili nosí muži ,, Su Gilé''- černou vestičku, s červenými ornamenty na zádech. Čím víc je na kroji zlatých knoflíků, s tím z vyšší vrstvy byl jeho majitel. ,, Su Xivtu'' ( su živtu) - kožený ozdobný pásek a kalhoty, kterým se říká ,,Su Pantaló" jsou černé. Stejně jako zvláštní boty ,,Is Craciata" (is kráčata), které sloužily k ochraně nohou.

Sváteční ženský kroj se skládá ze sametového obojku s medailonkem či křížkem, bílý šátek, se obtáčí kolem krku. Rukávům se říká Su Gipponi (čti su džipony). Čím byly ženy bohatší, tím více na nich nosily zlatých knoflíků. Rukáv je zakončen spodní krajkovou manžetou. Vrchní sukně Su Manteu (čti su manteu) byla buď v pase nařasená či se sklady, spodní je pak s krajkovým okrajem. Nechybí zástěrka a stylové boty. Když došlo v rodině k nějaké smutné události (úmrtí bratra, bratrance, strýce, vzdálenějšího příbuzného), oblékaly si ženy slavnostní kroj v hnědé barvě. Pokud ale zemřel manžel nebo dítě byl v černém provedení. Bohatost výšivek opět prozrazovala majetkové poměry dané ženy. I ve smutku se nosily ozdobné knoflíky - jen byly tmavé, leštěné ve zlatě.

Úcta k tradicím a bohaté historii se odráží i ve vnímání slavnostních sardských krojů. Nikde o obchodě si jej totiž nemáte šanci koupit. Šity jsou vždy pouze na míru jejich majiteli a jejich pořízení není vůbec lacinou záležitostí.Ptáte se, na kolik může přijít? Standardní ženský kroj přijde na Sardinii její majitelku okolo tisíce euro.