Rypák

Fotrovsky starostlivě jsme byli upozorněni, že někteří amnestovaní zločinci, si v příštích dnech přijdou k naší jednotce odkroutit vojnu. Chlapci pozor, varoval nás velitel a neuvěřitelně obscénně přitom zakroutil zadkem. Jeden z příchozích, 30letý muž neobvykle mohutné postavy, havíř z Ostravska, nesl německy znějící příjmení. Ale velitel, který se pro případ válečného konfliktu soukromě přiučoval němčině, ho zlomyslně oslovoval v českém překladu Rypák.

"Když si, Rypák, představím, co vyvádíte pod peřinou, je mi z vás k blití." Řekl mu jednou štítivě a zcela bez úvodu při politickém školení mužstva. "A proč si to vlastně představujete, soudruhu kapitáne?" Zeptal se Rypák.

Všichni se Rypákově vtipné reakci dlouho a srdečně smáli a velitel správně poznal, komu se smějem. Nejdřív Rypáka požádal, aby nerozkládal rukama, když mluví s představeným a pak mu zamračeně slíbil, že ho dostane tam, odkud se právě vrátil. Slovo dodržel. Voják Rypák se totiž dopustil kuriózního přestoupení vojenského základního řádu. Snědl služebního psa a dostal za to neméně kuriózně zvolený paragraf, takzvanou rozkrádačku.

Není bez zajímavosti, že stejně pohoršený monolog, v němž se protřepávalo, co buzíci tropí pod peřinou, jsem po letech odposlech v klubu Československých spisovatelů na Národní třídě v Praze. Tentokrát se čertil autor proslulý reformními postoji v památném demokratizačním procesu v roce 1968. Později publikoval literární dílo o významu pohlavního aktu pro početí potomstva, hemžící se pasážemi, jež část čtenářské veřejnosti považovala za prasácké. Existence homosexuálů a lesbiček mi v 90. letech přihrála tklivý, ale pravdivý příběh ukrajinského děvčete, jež přišlo hledat uspokojivější život do Prahy.

Když vypršela platnost jejího pracovního povolení a nové nebylo v dohledu, rozhodla se pro zoufalý krok. Inzerátem nabídla na její poměry obrovskou sumu k tomu, kdo si jí fingovaně vezme za ženu. Telefonicky si domluvila schůzku se zájemcem a ten se však z nějakého neznámého důvodu nedostavil. Seděla v hospodě a brečela do dávno studeného kafe. "Proč tak smutná, krásko?" Zeptal se jí účastně majitel té restaurace. "Já si vás klidně vezmu." Nabídl, když vyslechl zamýšlený plán. Akorát se nejdřív musím zeptat svého partnera, zda s tím bude souhlasit, já jsem totiž gay.

"Kolik za to budete chtít, zeptalo se děvče třesoucím se hlasem." "Nic, řekl majitel restaurace a ledabyle sfoukl pěnu z piva." Slovo dodržel. Nic si za tu lidskou službu nevzal. Po svatbě, nevěsta byla oblečena do sněhobílých šatů se zeleným věnečkem, jí dokonce zaměstnal ve své hospodě za slušný plat. Zašel jsem tomu kavalírovi aspoň potřepat rukou. Perverzní mi nepřipadal. Spíš bych se tak vyjádřil o cizineckém zákoně.

Doma i v cizině jsem poznal řadu lidí sexuálně orientovaných jinak než předepisuje vžitá společenská norma. Nikdy jsem se sice nepokoušel nakukovat pod jejich peřinu, ale za to jsem si všimnul, že někteří z nich ke svému partnerovi udržují silný citový vztah trvalé povahy, z kterého by si mnohé heterosexuální manželství mohlo vzít příklad.

Znám příběh dvou společně žijících švýcarských žen, jimž ke štěstí nescházejí dokonce ani děti. Reflex mužské role jim umožňují jejich dědečkové. Zaměstnavatel ochotně proplácí dětské přídavky. Ustrašené politické debaty v leckteré evropské zemi o registrovaném partnerském vztahu osob stejného pohlaví mi připadají předpotopní.