Rychlostní limity nemusejí být vždy absolutní

Strážníci mu změřili rychlost 52 km/h. Takový přestupek snad ani nestojí za řeč, ale pokuta byla jednou po právu uložena, a tak by bylo na místě ji bez řečí zaplatit. Bylo by, řidič ze Žatce se s ní však smířit nehodlal a u soudu uspěl s argumentací, že svým přestupkem nikoho neohrozil a protože společenská nebezpečnost jeho činu byla nepatrná, postih je příliš přísný.

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z prosince loňského roku naráží na mnohými opomíjenou otázku nebezpečnosti přestupků a trestných činů pro okolí. Ne každé protizákonné jednání je totiž třeba kriminalizovat a postihovat, když konkrétní okolnosti ospravedlňují mírné odchýlení od normy. Kde leží přesná hranice mezi předpisovým a zákonem postižitelným chováním, není vždy jednoduché určit. Nejvyšší správní soud však připomíná, že trestat viníky je možné pouze při současném naplnění formálních a materiálních znaků přestupku či trestného činu, tedy naplnění znaků skutkové podstaty, které v konkrétním případě představuje alespoň minimální stupeň nebezpečnosti pro společnost. Toto pravidlo se přitom uplatní podobně u trestných činů i přestupků.

Znamená to tedy, že rychlostní limity jsou leckdy jen zbytečnou šikanou řidičů, zvláště když rychlejší jízdou nikoho neohrožují? Výchozí padesátikilometrový limit v obcích nebyl stanoven samoúčelně a vychází z dlouholetých zkušeností na českých i zahraničních silnicích. Někdy je jeho cílem snížit rychlost vozidel v zájmu bezpečnosti chodců, jinde přispívá k plynulosti dopravy, v Praze je v posledních týdnech diskutovaným tématem vliv rychlosti na hlukové zatížení obyvatel. Ustupovat ze základního principu je proto proti logice celé věci. Dlužno však podotknout, že nejde o první podobné rozhodnutí soudu. Případ z Chomutova si vysloužil větší pozornost díky tomu, že doputoval až k Nejvyššímu správnímu soudu, který nakonec potvrdil dřívější verdikt Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Skutečným problémem je fakt, že strážníci a úřady neměří všem a všude stejně, čímž se vytrácí předvídatelnost rozhodnutí. Zatímco při měřeních v Praze se při povolené padesátce řidiči dočkají postihu až ve chvíli, kdy jedou o více než deset kilometrů rychleji, jinde mohou mít problémy už při překročení limitu o kilometr jeden nebo dva. Obecně se pak kvůli možné odchylce měření udává jako hranice rychlost 53 km/h. Kde ani takovou toleranci strážníci neuznají, vyvstává důvodné podezření, že měření slouží primárně jako další zdroj obecních příjmů. Přísností postihů nechvalně proslul například Mělník, kde město dokonce některé stacionární radary po vlně kritiky na čas vypnulo.

Jak tedy do budoucna zajistit naplnění zájmu na dodržování předepsané rychlosti na silnicích a současně se vyhnout nařčením ze zbytečné šikany řidičů? Nabízí se utopické řešení v podobě mobilních tachografů do každého vozidla, jako mají autobusy a kamiony, nabízí se satelitní sledování rychlosti vozidel, ale patrně nejjednodušším a nejlevnějším řešením bude stanovit vyhláškou přesnou hranici tolerance nebo ještě lépe metodu jejího výpočtu. Státní policie o tom zřejmě ví své, protože o toleranci vyšší než povolené rychlosti nechce mluvit. Ne vždy totiž musejí řidiči všechno vědět. V praxi však bude pravděpodobně na celém území postupovat jednotně a to je rozhodující.

Nejde ani zdaleka tolik o bodové hodnocení těchto drobných přestupků a výši udělovaných pokut, ale o bezpečnost provozu v každé situaci. Automatické stacionární radary zatím rozdílnou hustotu provozu, bezpečné vzdálenosti mezi vozidly a měnící se povětrnostní podmínky zohlednit nedokážou. Proto by měly být nastaveny jednotně se shodnou tolerancí překročení rychlosti. Živý policista však může stále využít vlastní zkušenost a rozum a rozhodnout v nejlepším zájmu ostatních účastníků silničního provozu podle aktuálních podmínek na silnici.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .