Různé způsoby obrany liberální demokracie

Samozřejmě, že na to měly a mají všechny tři zúčastněné strany právo, stejně tak ale existuje právo evropských zemí, které tvoří jedno společenství v Evropské unii a NATO, vyslovit na projekt svůj názor. Doposud se žádná další evropská země pro projekt nevyslovila. Bohumil Doležal publikoval na internetových stránkách Události francouzské stanovisko, z něhož vyplývá, že Francie pro tento projekt není a doporučuje další jednání, především s Ruskem. Nerozhodlo se ani NATO, i když diskutuje a bude dále diskutovat o možném propojení svých plánů s dotyčným projektem. Od počátku totiž existoval názor, že projekt je zaměřen také proti Rusku, jenž hlavně - ovšem ne pouze - sdílelo ruské politické a vojenské velení. S tímto zdůvodněním zahájilo další kolo zbrojení a horečně se pokouší vyvinout nové druhy zbraní, aby vyvinulo, jako za dob studené války, dostatečný odstrašující potenciál. Spojené státy zase vyvíjejí snahu přesvědčit Rusko o zbytečnosti těchto obav, ale zatím se jim to nedaří. Součástí těchto snah je nabídka ruských kontrol v Čechách a Polsku, což situaci dále komplikuje.

Nová polská vláda bude patrně požadovat, aby Spojené státy poskytly Polsku větší ochranu před možným ruským útokem. Vzniká tak složitá situace, v níž by raketový deštník ve střední Evropě, zaměřený proti možným mezikontinetálním iránským raketám, měl být ještě chráněn proti možným ruským raketám středního doletu. Rusko se přitom zjevně snaží zabránit útoku na Írán, dohodlo se nedávno se státy okolo Kaspického moře, že neumožní americkým silám, aby na Írán zaútočily z tohoto směru. Situaci na Blízkém východě také komplikuje Turecko, které se rozhodlo dříve či později vstoupit do Iráku, aby tam potřelo kurdskou marxistickou militantní organizaci PKK, napadající ze severního Iráku její vojáky.

Jenže tím to nekončí, na irácko-iránských hranicích bojuje další militantní kurdská organizace Strana pro svobodný život v Kurdistánu, PJAK, která proniká do Íránu a napadá tam iránské vojáky. Podle jejích vlastních údajů má v Íránu tisícové oddíly, které by mohly v případě velkého konfliktu Západu s Íránem sehrát nějakou roli uvnitř země. Zatímco PKK jsou pro Spojené státy teroristickou organizací, s PJAK udrží dobré vztahy. Problém je v tom, že PKK a PJAK mají mezi sebou také dobré vztahy.

Obě organizace přitom znamenají pro iráckou vládu, na níž se podílejí kurdské politické strany, vážný problém, protože ji vtahují do konfliktu s Tureckem a Íránem. Účinně tak blokují rozvoj demokracie v této těžce zkoušené zemi. Je samozřejmě pochopitelné, že urychlit tento rozvoj je nad síly jak domácí vlády, tak zemí, které Irák osvobodily od tyranské a nelidské vlády Saddáma Husajna. Na druhou stranu je ale smutné vidět, jak ji opouštějí další a další spojenecké oddíly, i když se tam schyluje k další válce, tentokrát o politickou podobu Iráku. Je pochopitelné, že se svět zvolna připravuje spíše na válku s náboženským režimem Íránu, který navíc usiluje o získání jaderných zbraní. Ale na druhou stranu jsou ale málo pochopitelné některé kroky, které Spojené státy přitom podnikají. V těchto dnech publikoval známý americký politolog Francis Fukuyama úvahu s názvem Americká sebezničující hegemonie. Píše v ní o antiamerikanismu, který se stal faktorem světové politiky a to na základě čtyř chyb Bushovy vlády. První chybou bylo, že se tato vláda snažila vojenskými intervencemi zabránit šíření jaderných zbraní, což se týkalo Iráku a nyní se to může týkat Íránu. Druhá chyba spočívala podle Fukyamy v očekávané celosvětové reakci na výkon americké hegemoniální moci.

Mnohé země dostaly obavu, že americký hegemon jedná bez ohledu na souhlas mezinárodních institucí jako je Rada bezpečnosti nebo NATO. Třetí chybou bylo, že Spojené státy přecenily efektivitu konvenčních vojenských prostředků při jednání se slabými státy a propojenými nadnárodními organizacemi, které mají velký vliv například v oblasti Blízkého východu. Ukázalo se to v Iráku, zemi s 24 miliony obyvatel, kterou nebylo možné přivést k míru ani během tří letech po obsazení. Dodávám, že dokladem jsou i obě dvě uvedené militantní kurdské organizace v Iráku, které už dávno měly být donuceny ke složení zbraní a ne, aby jedna z nich byla dokonce podporována Spojenými státy. A konečně čtvrtá chyba podle Fukuyamy spočívá v malé kompetenci při nasazení americké vojenské moci, především v málo přesvědčivé dlouhodobé strategii. Po obsazení Iráku se měly dostat do popředí otázky jako je financování opatření na podporu demokracie a to zvláště po prvních svobodných volbách, kterých se zúčastnilo nebývalé množství Iráčanů. Tato nekompetence má strategické důsledky.

Jak může být například svět přesvědčen o zdárném výsledku války s mnohem silnějším a větším nepřítelem jako je Írán? Dodávám, že pro tuto patrně nezbytnou válku by měli být zajištěni především spojenci, jejichž prozápadní postoje by přivodily Íránu skutečnou mezinárodní izolaci. Jeden z nich byl již ztracen a sice Rusko, které se nehodlá smířit se stále novými radarovými stanicemi okolo sebe. Rusko už není rozvrácené a zubožené jako za Jelcinových dob a z pozice nově nabytých sil požaduje, aby s ním Spojené státy a NATO jednali jako s vážným faktorem mezinárodní politiky. Jednoduše řečeno, pokládám za chybu, že Západ nechává Rusko, aby se stavělo za Írán, namísto aby se připojilo k mezinárodnímu tlaku na vzdání se jeho agresivních a zločinných plánů. Již mnohokrát jsem opakoval, že jeho plán na zničení Izraele je naprosto neomluvitelný a neospravedlnitelný a jsem přesvědčen, že i Rusko by se mohlo připojit k obhajobě práva na život této země, v níž ostatně žije tolik bývalých ruských občanů.

Fukuyamova odpověď na problémy, do nichž se v posledních letech dostávají Spojené státy se svou snahou o hegemoniální politiku zní: vytvoření vyvážené mezinárodní dělby moci a to i uvnitř ne zcela demokratického globálního systému. Legitimní západní snaha o obranu liberální demokracie by se měla ubírat ne méně cílevědomými a odhodlanými cestami, ale cestami, které nesázejí jen na nasazení určitých prostředků, ale celé škály možností, které mezinárodní svět stále ještě umožňuje. Ano, jestliže se musíme připravovat na válku, pracujme na tom, ale současně berme větší ohledy na naše partnery jako je NATO nebo Evropská unie a také na ty, kteří jsou sice naši protivníci, ale nemusíme z nich dělat hrozivé nepřátele.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .