Rusko má nového euronepřítele...

V čem tkví jablko sváru? Litevští představitelé se dožadují, aby se Rusko v příslušných dohodách muselo zavázat, že obnoví dodávky ropy do rafinérie v Mažeikai, vyřeší tzv. zmrazené konflikty a v neposlední řadě vyplatí kompenzace obětem deportací z pobaltských republik do sovětského gulagu. Shoda přitom byla velmi žádoucí, protože již za půldruhého měsíce se má konat summit EU-Rusko v Chanty Mansijsku a bylo by tristní, kdyby se Litvu do té doby nepodařilo přivést k rozumu. Ta ovšem na něco takového zatím nevypadá a popravdě řečeno se jí dá rozumět.

Nejpalčivějším problémem současných rusko-litevských vztahů je zcela nesporně zastavení dodávek ropy jednou z větví ropovodu Družba. Na potrubí s tímto dnes ironicky znějícím názvem vznikla v roce 2006 trhlina, jíž uniklo 20 tun černého zlata. Od té doby ruská strana dodávky do Mažeikai zastavila, protože na ropovodu je třeba provést opravy. Na ty se čeká už skoro dva roky.

Uvědomíme-li si, že Unie na druhé straně po Litvě žádá, aby uzavřela hlavní zdroj své elektrické energie, jaderného giganta v Ignalině, je jasné, že tato pobaltská země se už zanedlouho bude muset poprat s tíživým nedostatkem energie. Právě proto se oficiální Vilnius pokouší Unii přimět, aby sladila svou energetickou politiku dřív, než jednání o nové smlouvě s Ruskem začnou. Jak ale v posledních letech pozorujeme, právě na tomto poli sjednocená Evropa příliš jednotná není a každý se z ruské surovinové pokladnice snaží urvat, co může - bez ohledu na příslušnost k nadnárodnímu útvaru, který podle mnohých má aspirovat na to, aby v nepříliš vzdálené perspektivě vytvořil cosi jako Spojené státy evropské. Soudě podle včerejších lucemburských jednání to na to zatím příliš nevypadá.

Litevský odpor vůči obrovitému ruskému sousedovi je pro někoho možná poněkud nečekaný. Litva nemá problémy s velkou ruskou menšinou jako Estonsko a Lotyšsko a přes 80 % jejího obyvatelstva tvoří Litevci. Také kulturou, dějinami a možná i tím, čemu se říkává národní povaha, měli Litevci ke slovanskému živlu odjakživa blíž než obě další jmenované země. Jak se ale zdá, noví nástupci populárního Vytautase Landsbergise, jehož Moskva před časem označovala za nejprotiruštějšího politika na světě, získávají na síle.

Nic divného na tom není: Moskva si zkrátka zejména v případě dodávek ropy počíná podobně jako ve vztahu k Ukrajině či nejnověji k Bělorusku a přestože vehementně popírá, že by šlo o nějaké energetické vydírání, v zásadě se to tak nejen jeví, ale taky to tak funguje.

Litva zkrátka v současné době zaujímá stejně tvrdý postoj, jaký přesně před dvěma lety zaujalo Polsko, které se ohrazovalo proti ruskému zákazu exportu polského masa. Spor se definitivně urovnal až poté, co se po polských parlamentních volbách k moci dostala nová vláda Donalda Tuska.

Celý nový problém vztahů mezi Unií a Ruskem jasně ukazuje, že právě postsovětské a postkomunistické země se často stávají a dobudoucna jistě stávat budou zrnky písku či dokonce kameny v soukolí rusko-evropské spolupráce. Národy těchto zemí zpravidla ještě nezapomněly na své špatné zkušenosti s komunistickou Moskvou a navíc dobře vědí, že dnes to s panovačným postojem Ruska vůči územím, které Rusové znovu považují za svou sféru vlivu, není o mnoho lepší. Kauza polské maso či litevský ropovod (ale také gruzínské víno či gruzínské minerálky) jsou toho názorným příkladem.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .