Rusko a svět

Česká politika proti tomu právem poukazuje na to, že časy se změnily, Česko je součástí Evropské unie a NATO, chce se samostatně rozhodovat v rámci těchto společenství a vadí mu jakékoli výhrůžky z ruské strany. Jenže ke každé vyspělé politice patří i vnímání obav protivné strany. Nejde o to, přizpůsobovat se nějakým obavám, ale vůbec je vnímat, protože jejich ignorování situaci pouze vyostřuje. Rusko totiž z jisté části jedná pod vlivem konkrétních obav a snaží se jim čelit. A je na nás, abychom rozlišovali mezi jeho stoupající agresivitou a tím, čemu se snaží čelit. Agresivitu je třeba odmítnout a obavy je třeba rozptylovat. Vím, že hranice mezi oběma postoji je proměnlivá a velmi tenká. Ale taková je dnes globální politika, svět už není rozdělen jen na dva nepřátelské bloky, ale konfliktní linie probíhají na mnoha rovinách.

Tváře nepřátel demokracie se mění a je čím dál obtížnější zaujímat v každé nové situaci správné postoje. Chce-li západní svět liberálních demokracií uhájit svou existenci, založenou na určitých hodnotách, musí vyvinout nové strategické myšlení a nevracet se do jednoduchého a přehledného světa studené války, kdy bylo pokaždé jasné, kdo je spojenec a kdo nepřítel.

Složitost situace je názorně vidět na vztahu Evropské unie a Ruska. Většina zemí Unie je energeticky závislá na dodávkách ruské ropy a plynu. S tím se zatím nedá nic dělat, ale na druhou stranu bychom si měli také uvědomit, že to není žádný důvod k defétismu, protože i Rusko je finančně závislé na bohatých příjmech z těchto dodávek. To nám dává možnost mluvit o tom, jaké bychom si přáli Rusko mít. Mělo by se vyvíjet směrem k evropským hodnotám demokracie a občanských práv. To můžeme žádat a k tomu můžeme Rusko vyzývat, jak to například dělá německá kancléřka Merkelová. Používání energetické závislosti Evropy jako politického nástroje ze strany Kremlu nám právem vadí. To je nepřijatelná agresivita. Na druhou stranu bychom také měli vnímat, z čeho má Rusko strach. A tady je třeba si otevřeně říci, že Rusko má bezpečnostní obavy ze stále postupující rozšiřování NATO směrem na východ. Řada předních evropských komentátorů poukazuje například na to, že v souvislosti s německým sjednocením byl dán Sovětskému svazu, potažmo Rusku, příslib, že se NATO nebude rozšiřovat na východ. Nyní se vážně uvažuje o přijetí Gruzie a v budoucnosti i Ukrajiny.

V září minulého roku přijal americký kongres rezoluci, která doporučuje přijmout co možná nejrychleji Gruzii do NATO. Kdyby se tak stalo, byla by Gruzie prvním členem NATO, který je současně členem Společenství nezávislých států. Tím by se například vyostřila situace okolo dvou republik, Abcházie a Jižního Osetinska, které leží v Gruzii a ve spolupráci s Ruskem požadují nezávislost. V minulém roce v nich proběhla lidová referenda, požadující definitivní oddělení se od Gruzie. Rusko tyto snahy podporuje mimo jiné v souvislosti s tím, že se s americkou pomocí modernizují gruzínská vojska a připravuje se vstup země do NATO. A tak se v této oblasti nacházejí tři různé mise: první je mírová mise OSN UNOMIG, která působí v Abcházii a její sídlo se nachází v Suchumi, pak jsou zde ruské mírové sbory s mandátem Společenství nezávislých států a v části Jižního Osetinska stojí gruzínská vojska. Samozřejmě, že referenda v Abcházii a Jižním Osetinsku byla v rozporu s gruzínskou suverenitou a územní integritou, přičemž jediným rozdílem mezi nimi bylo to, že abcházské požadovalo nezávislost a jihoosetinské sloučení s Ruskou federací, kde leží Severní Osetinsko. Na druhou stranu je ovšem možné vojenský konflikt odvrátit poměrně snadno. Stačí, když jedna i druhá strana přestanou hledat vítězství za každou cenu a pokusí se najít výhodná řešení pro obě strany.

Při pokračování dosavadního konfrontačního kurzu by se Gruzie nemohla stát členem NATO, i kdyby o to sebevíc stála. Je nutná změna myšlení, která by měla vyjít z reflexe dané situace. Gruzie by měla oběma republikám poskytnout opravdu širokou autonomii v rámci jednoho státu a respektovat, že vazby ne-gruzínských etnik Abcházců a Osetinců na Rusko jsou mimořádně pevné, například se odhaduje, že kolem 85 procent obyvatel těchto oblastí má už dnes ruské pasy. Na druhou stranu by Abcházci i Jihoosetinci měli takovou autonomii přijmout, protože by jejich požadavky na změnu hranic suverénního státu Gruzie vyvolaly mezinárodní řetězovou reakci. Jestliže by jim bylo přiznáno právo na sebeurčení, nebylo by možné ho odmítnout jiným mnohem větším národům, které doposud nemají vlastní státnost. Autonomie pod mezinárodní kontrolou by tedy byla řešením. Její součástí by měl být závazek Ruska, že nadále nebude podporovat snahy obou oblastí po nezávislosti a separaci. V této souvislosti je také třeba říci, že z ruského pohledu existuje vazba mezi situací v Gruzii a v Kosovu.

Kosovo je autonomní oblast, která požaduje plnou nezávislost, ale je doposud součástí Srbské republiky. Mezinárodní společenství má představu kosovské nezávislosti po mezinárodní kontrolou, ale Srbsko, silně podporované Ruskem, ji odmítá ve jménu zachování své územní integrity. Ani zde není na místě podporovat násilné řešení, je třeba hledat takový kompromis, který vyšel vstříc oprávněným tužbám velké většiny obyvatel Kosova, kteří dlouho trpěli pod srbskou agresivitou, ale na druhou stranu si také být vědom toho, že takový krok může mít mezinárodní důsledky. Obě situace, jak v Gruzii, tak Kosovu přitom ukazují, jak obtížné je nalezení správného řešení v souladu s mezinárodním právem. Doufejme proto, že se především Evropská unie vzchopí a začne být konečně aktivním hráčem na mezinárodním poli, ať již v Evropě nebo na Kavkaze. Zatím je spíše ve vleku událostí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .