Rukojmí

V Iráku je zlá doba a o celkové situaci ve té vzdálené zemi toho tady, uprostřed Evropy, víme pramálo - respektive: víme toho přesně tolik, kolik se nám toho zprostředkovaně, přes novináře, dostane. V Iráku zmizela (byla unesena) v poslední době řada lidí, především státních příslušníků těch zemí, které se podílejí na vojenské kontrole Iráku.

Zahraniční kontingent v Iráku čítá téměř 150 tisíc příslušníků vojenských a bezpečnostních sil. Česká republika je z těch pětatřiceti zemí, co se počtu lidí týče na osmadvacátém místě - 80 českých vojenských policistů cvičí své irácké kolegy. Jestli tohle vědí případní únosci, pro které je každá "bílá" tvář nejen terčem, ale i zástupcem okupačních mocností si můžeme jen domýšlet.

Během hodin, které od zmizení českých novinářů uplynuly, se, soudě alespoň podle kusých informací, které příslušné české orgány vypouštějí, rozjela jakás takás série akcí, které by měly přispět nejprve k vyjasnění celé situace, později (snad) i k osvobození zajatých Čechů. Největší problém je, zdá se, v tom, že nejen v politické situaci, ale především v té společenské, se málokterý našinec - včetně pracovníků českého velvyslanectví v Iráku -málo vyzná. Irácká společnost je hodně hierarchicky strukturovaná. Zjednodušeně řečeno - deset kilometrů od centra hlavního města, tedy v místech, kde měli být čeští novináři uneseni, vládne ve skutečnosti někdo úplně jiný, než v ministerských palácích v Bagdádu.

Cílem rozběhnutých akcí (poslouchám-li správně strohá vyjádření příslušných českých úřadů) je tedy kontaktovat místně odpovědné představitele, zjistit, zda jsou Češi v jejich moci a přesvědčit je o tom, že z jejich zadržování jim žádný velký prospěch nepoplyne.

Navíc - podle informací, které se v souvislosti s množícími se únosy cizích státních příslušníků v Iráku objevily, existuje jakási všeobecná neoficiální instrukce pro směsici iráckých povstaleckých skupin, aby zahraničním novinářům neubližovaly. Útěcha je to slabá, ale přece jenom nějaká.

Šéf zpravodajství České televize Zdeněk Šámal kritizoval české velvyslanectví v Iráku za to, že nebylo (přinejmenším v úvodních hodinách po zmizení dvou novinářů z České televize a reportéra Českého rozhlasu) schopno obstarat byť jen jakési základní informace o tom, co se vlastně stalo.

Na druhou stranu, a teď mluvím jen za sebe, neb o válce i o Iráku nevím vůbec nic, mám pocit, že válečný zpravodaj by měl cosi jako špičkový voják, kombinovaný se zkušeným agentem zpravodajské služby, který má navíc dar slova, takže může o situaci, o níž podává zprávy, přehledně informovat a navíc se o sebe a o své bezpečí postarat.

Je-li pravdou, že tři čeští novináři se chystali vydat z Bagdádu do Ammánu místním taxíkem po cestě, vyhlášené za krajně nebezpečnou vzhledem k vysokému počtu nikým nekontrolovaných místních ozbrojených bojůvek, pak se mi rozum trochu zadrhává.

Jako kabinetní ukázka umění přežít ve vysoce nebezpečných podmínkách mi to prostě nepřijde. Jen na ten první pohled je v té akci tolik nejasných a nebezpečných faktorů, místním taxíkářem počínaje a neznalostí a podceňováním prostředí konče, že mít prostě trochu štěstí, z čímž kolegové nejspíš počítali, nemohlo asi stačit.

Nicméně - i když to moc dobře nedovedu, mé neumělé modlitby jdou nahoru k jejich nalezení a osvobození.