Rudolf Kučera: Mýty české mediální scény

Zastavme se proto u prvního z obou mýtů. Václav Klaus 8. března tohoto roku končí ve vysoké politice a odchází do politického a občanského důchodu. Pokud žaloba senátorů za velezradu uspěje, přijde o důchod a pokud neuspěje, bude si muset dávat pozor, aby součet jeho důchodu a vedlejších příjmů nepřesáhl hranici, tuším 800 tisíc ročně, protože jinak mu díky Kalouskovi bude zdaněn důchod patnácti procenty.

Je zjevné, že většina politiků si oddechne, že skončí jeho neustálé telefonování a úkolování, jeho úporná snaha mít všechno pod kontrolou. Hádám, že mu tato většina přestane brát telefony. V každém případě si budou dávat velký pozor, aby se zase neobjevil v nějaké vlivnější pozici. A to nejen kvůli sobě samým, ale i s ohledem na veřejnost, která je už značně na Klause rozlobená kvůli amnestii.

Okolo vyhlášení amnestie kolují různé dohady, především jestli byla záměrně připravená nebo to byl jen šlendrián. Pro to, že byla záměrně připravená, svědčí skutečnost, že ji narychlo spolupodepsal premiér bez projednání ve vládě a tím ji vůbec umožnil. Jakoby tím plnil poslední přání prezidenta. Kdyby to byl šlendrián, právníci na úřadu vlády by na něj přišli a amnestie by musela být upravena.

Otázkou ovšem je, jaký byl onen záměr? Nejjednodušší vysvětlení je, že prezident Klaus chtěl na poslední chvíli ukázat, že se dokáže postarat o lidi, kteří v době jeho vlády na Hradě páchali hospodářskou činnost v rozporu se zákony, vyznávaje jeho darwinistické zásady budování kapitalismu. Vzpomínám si, jak se kdysi prezident Klaus zastal bývalého jugoslávského prezidenta Miloševiče, že má smysl pro podnikání. Miloševič pak skončil u mezinárodního soudního dvoru v Haagu jako někdo, kdo byl obžalován ze zločinů proti lidskosti.

Amnestovaným zločincům u nás jakoby prezident chtěl říci, že jim dokáže pomoci v jakékoli situaci. Na druhou stranu musel prezident vědět, že se tím definitivně diskvalifikuje pro jakoukoli demokratickou politiku v Čechách. Když to udělal, dal jasně najevo, že s žádným návratem do politiky už nepočítá. Pokud tedy někdo šíří fámu, že mu přesto k tomu dopomůže prezident Zeman, pak tím Zemana vlastně uráží a dehonestuje podezřením, že ztratil veškerou politickou soudnost.

Samozřejmě, že mnozí politikové se do politiky znovu a znovu vrací, jak nyní můžeme sledovat v Itálii s opětovným návratem Berlusconiho. Jenže ten byl skutečně demokraticky znovu zvolen, ačkoli to většině Evropy připadá neuvěřitelné po všech těch skandálech. Berlusconiho nominovala do voleb jeho strana Lid svobody, zatímco Václav Klaus nemá za sebou žádnou politickou stranu, která by ho vyslala do voleb a ve volbách podpořila. A jiná cesta do demokratické politiky není možná.

Co se týká druhého mýtu, jenž předvídá možné zavedení poloprezidentského systému v Čechách, je třeba hned na začátku říci, že jeho autoři zcela zjevně neznají politické dějiny Evropy. Jak líčí tuto možnost, vzniká dojem, že mluví o nějaké africké zemi, v níž byl v minulých desetiletích zaveden poloprezidentský systém.

V Evropské unii existuje tento systém ve Francii, a když se podíváme na historii jeho vzniku, vidíme velmi výrazné důvody a mimořádné okolnosti. Ve Francii vznikla v roce 1958 nová ústava jako řešení permanentní politické krize, vzniku stále nových slabých vlád hlavně tváří v tvář válce v Alžírsku, kterou žádná z nich nedokázala ukončit. Na vrcholu krize v červnu 1958 byl parlamentem povolán generál Charles de Gaulle, jenž přijal úřad předsedy vlády pod podmínkou, že může vypracovat novou ústavu, v níž bude především posílena role hlavy státu. Tak vzniknul poloprezidentský systém, jenž byl navíc v roce 1962 doplněn přímou volbou prezidenta. Parlament však získal v nové páté republice mnohem menší postavení, než měl kdykoli předtím. Ve struktuře farncouzských ústavních institucí je na prvním místě prezident, pak vláda a nakonec parlament.

V Čechách naopak existuje parlamentní systém, v němž má rozhodující vliv parlament a politické strany v něm zastoupené. Náš politický systém je založen na svobodné soutěži politických stran, je jakoby horizontálně založen, a poloprezidentský systém posunuje těžiště politiky vertikálním směrem. Navíc se náš politický systém v posledních letech, právě kvůli nedostatku vertikály, vyvinul v systém, v němž začíná rozhodující roli hrát Ústavní soud.

A když nyní vidíme, že Ústavní soud je nedostatečně obsazen a dostává se na hranici funkčnosti, můžeme si logicky udělat závěr, že to bylo patrně záměrem prezidenta Klause, jenž ho chtěl oslabit, aby si posílil svou vlastní roli.

Když bychom tedy měli skutečně vážně uvažovat o nějakých změnách politického systému, pak by bylo patrně lepší namísto konstruování poloprezidetnského systému dosáhnout plného obsazení Ústavního soudu a tudíž jeho normální funkčnosti. S tím ovšem, že by se politikové chovali zdrženlivě a neobraceli se na něj s kdejakou stížností. Navykli by si tedy řešit spory mezi sebou konsensuálně, s politickou schopností uzavírat kompromisy a nenarážet do sebe jako vlaky při čelní srážce.